Posedlost Na zábradlí: Lehce bezobsažné cvičení stylu

Divák Posedlosti má takřka schizofrenní pocity – na jedné straně zažívá déj`a vu a nemůže přehlédnout, že se tu z již známého ka dlu bu odlévá zase jen další verze. Je sice vycizelovaná k dokonalosti, ale nic překvapivého nezjevuje. Ovšem zároveň se královsky baví nad hereckou vynalézavostí, tvárností, citem pro detail. A po celé představení řeší, jestli tahle herecká bravura dokáže přebít banalitu předváděného sdělení.

Texty odsunuté na vedlejší kolej

Možná by se dramaturgie divadla mohla zamyslet i nad svou posedlostí jedním druhem autorského divadla, protože i ono má své limity a protože způsob, jakým vzniká, se nedá donekonečna inovovat. Od inscenace Korespondence Voskovce a Wericha, která byla skutečným zjevením, se totiž metoda volného asociování a herecké improvizace o moc dál neposunula, ba naopak se zdá, že již dosáhla určitého zenitu. Kromě toho Korespondence se mohla opřít o zajímavý text a obrazivě jej zpracovat. V posledních kusech tvůrčího týmu Mikulášek–Viceníková evidentně slova ubývá (např. Anamnéza, Hamleti), texty jsou odsunuty na vedlejší kolej a fungují více jako významové spojnice, dovysvětlovací aparát. Více se dbá na mimické a pohybové ztvárnění, na stylizaci do šklebivých výjevů a obrazů. Stvořit za pomoci těchto metod sevřenější a průrazné téma není úplně jednoduché.

Posedlost: dvoupodlažní scénu navrhl scénograf Marek Cpin.

Posedlost samozřejmě své téma má, ale nelze se ubránit dojmu, že je vcelku jedno, o co jde, že to celé bylo smontováno hlavně proto, aby byl dán průchod herecké kreativitě. Hraje se o bizarních zátočinách lidských vztahů, převážně partnerských, a je pravda, že tyto nepříliš objevné motivy herci svou energií zajímavě přetvářejí. Dokážou předložit intenzivní pocit životní marnosti, předvést groteskní usilování o společně naplněný život, které pokaždé končí vražednou samotou a beznadějí.

Inscenace se skládá z volně propojených etud, v nichž páry předvádějí svou neschopnost domluvit se, rozdílné názory na podobu svého vztahu, traumata, mindráky, obsese, bolesti. Je to smutný, bezútěšný svět, kde nebliká jediné světélko naděje – tento motiv se vine celou inscenací, ale pro Mikuláškovy režie je také už téměř obsedantní a místy až protivný. Prostě opět svět a život jako katastrofa a forma určitého šílenství. Tomu odpovídá i výtvarné řešení Marka Cpina, průřez domem s propadlým stropem, takže z přízemí do dalších dvou pater je vidět, jak zbývá vždy jen kousek životního prostoru. Je to výmluvná a nápaditá scénografie, ale i ta se vlastně opakuje, je to zase jen varianta Cpinových „domečků“, „pelíšků“ a „kójí“, do kterých jsou smutní hrdinové navždy zapasováni. Cpin také nepřestává být umanutý retrostylem a ne opouští ho ani zde – křesílka, gramorádio, židle, lampy a dílem i kostýmy jsou variací na sedmdesátá léta.

Opět výborná Jana Plodková

Styl etud se částečně střídá v závislosti na tom, jak herci jednotlivá traumata, krajnosti a partnerské peklo zpracovávají. Některé situace utkví v paměti více, jiné méně. Všichni aktéři působí pološíleným dojmem, vlasy jim trčí, nezřídka mají buď extatické, nebo netečné výrazy. Úvodem apatický mladík (Miloslav König) popochází po bytě a zírá na televizi, v níž opakovaně padá ledovec do moře. Po zazvonění odebírá vzkazy ze záznamníku, z nichž vyplývá, že zmeškal schůzku, svatbu, narození dítěte a nakonec i svůj pohřeb. Jana Plodková, která našla na Zábradlí vlastní polohu smutného klaunství, je výrazově a pohybově výborná, třeba když její očekávající a divoce tlukoucí srdce rozvibruje celé tělo a pak se zase vrátí do klidu. Později se v bílých svatebních šatech společně s Königem potácejí v hnízdečku lásky, které se stalo společnou klecí. Dita Kaplanová a Leoš Noha předvedou dvě manželské anekdoty, které by hladce sedly do televizní estrády – jedna s kyticí, kterou manžel přináší jen tak, ale je zavalen lamentováním, co provedl, a v druhé pak tentýž předstírá smrt jako výborný fór, což vede k hrůznému konci. Oba herci ale dokážou z této situace eliminovat banalitu a ze situace vydobýt její absurditu.

Posedlost: Stanislav Majer a Jana Plodková.

Anežka Kubátová zaujme jako dívka manipulující a vydírající svého milého až za hranici normality, s chladnou rozvahou se i zmrzačí. Johana Matoušková doslova leze po zdi, aby pohnula s nezájmem vytřeštěně zírající Jiřího Vyorálka, ale její erotické prostocviky s ním nehnou. Pak tu jsou solitérní výkřiky – Stanislav Majer, který si vytyčuje dny, kdy se na něj smí mluvit, anebo Miloslav König, zhlížející se v zrcadle natolik, že jej toto pohltí.

Posedlost má ovšem neúnosnou metráž, pro takto koncipovaný sled etud je devadesát minut přespříliš. Především ale tato koláž z různých lidských nedorozumění a obsesí zůstává jen cvičením již ověřeného stylu. Na Zábradlí by mohli zvážit, zda již nenastala chvíle posunout se o kus dál. Vzhledem k věku a již předvedenému uměleckému potenciálu zdejších tvůrců je na takové recyklace ještě brzo.