Rozhovor s bývalým disidentem, porevolučním ministrem kultury a prvním předsedou Poslanecké sněmovny samostatného Česka, který vychází v sobotních LN, hovořila Jana Machalická.
LN: Osmdesátka je v každém případě úctyhodný věk. Co s vámi takové jubileum dělá?
Já k sobě více úcty necítím a řekl bych, že to se mnou v zásadě nedělá nic. Tramvaj a autobus nedobíhám, ale to už nedělám delší dobu, řidič by na mě asi počkal, kdyby viděl, jak se ženu, ale nedělám to. Sluch slábne, takže se musím do divadla protekčně tlačit do prvních pěti řad a ty zrovna nejsou nejlepší. Ale ve srovnání s obtížemi ostatních i mladších kolegů a známých se mi zdá, že je ke mně pánbůh nezaslouženě milostivý.
Uhde o kauze ČT: Strašně se mrzím na svou užvaněnou hubu |
LN: Stává se vám někdy, že vám uvažování mladých a to, čím žijí, připadá zcela iracionální, něco jako setkání s Marťany?
Asi by to tak bylo, ale stalo se, že jsem ve svém druhém, pozdním sňatku vyženil nevlastní dceru, dnes téměř sedmnáctiletou. Do toho vztahu jsem vstoupil, když jí bylo deset. Ona tehdy zastávala názor, že osmnáctiletý člověk je v podstatě důchodce. A i dnes, když říkám, že něco hráli mladí herci abylo jim šestadvacet, ona se diví – tak staří? Nám se podařilo nastolit kamarádský vztah, který je dán také tím, že ji nevychovávám, to musí její maminka, já už jsem si výchovu dětí odbyl se střídavými úspěchy. Ale i díky ní vidím, že mladí lidé žijí něčím úplně jiným. Pokládám to za naprosto spravedlivé a neumím si stýskat, že se nezajímají o to, jak jsme trpěli a jak to bylo za totality. Vzpomínám, jak nás v roce 1946 ve škole navštívil partyzán a jeho vyprávění bylo nesnesitelně patetické. A pořád se zaklínal Masarykem. Možná se opravdu zasloužil, ale nedalo se to vydržet a my si z něj ještě dlouho potom utahovali. Takže když jsem zván na besedy, hodně si dávám pozor, abych nevykládal o tom, jak jsme dřív trpěli. Zdá se mi, že dramatická minulost se žádným vyprávěním nedá přiblížit, to člověk musí buď zažít, nebo si přečíst něco hodně sugestivního. Na besedách se člověk nevyhne tomu, že poučuje. A já kvůli poučování nesnáším Brechta, i když vím, že to byl nejtalentovanější dramatik moderní doby. Ale jeho pocit, že ví víc než publikum, je nesnesitelný. Já nemohu poučovat publikum, ve kterém vždy sedí i lidé znalejší než já, mohu maximálně vyprávět příběh. K takzvané ignoranci mladých lidí mám docela pozitivní vztah, ti otevření si to najdou, a kdo je skutečný ignorant, toho neprobere nic, možná šok. A ten já jako autor vyvolat neumím.
