Zlo bylo jinde. Hřebejkova Učitelka má třicet let zpoždění

Rámujícím dějem Učitelky je rodičovská schůzka, kterou svolala ředitelka jedné z bratislavských škol. Někteří z rodičů obvinili třídní učitelku svých dětí z manipulativního chování, zneužívání autority a dokonce vydírání.

Postupně (opravdu velmi zvolna) se ukazuje, že se učitelka Drazděchová snažila těžit veškeré výhody, které jí mohly plynout z profesí rodičů jejích žáků, a že dokonce i samotné děti si někdy musely lepší prospěch zasloužit třeba tím, že u Drazděchové doma uklízely. Učitelka se přitom zároveň vůči všem tváří velmi přátelsky a snaží se vyvolat i jejich soucit – třeba informací, že je vdova a že kdysi potratila.

Zprvu jen hrstka účastníků rodičovské schůzky vidí v této situaci problém. Jiní jsou s nastavenými pravidly smířeni nebo je dokonce podporují. Ředitelka školy a její zástupkyně mají jasno v tom, že Drazděchová je špatná učitelka a amorální osoba, jenže k tomu, aby se jí zbavily, potřebují právě podporu rodičů. Drazděchová je totiž zároveň předsedkyní KSČ na škole.

V retrospektivně předváděných příbězích jednotlivých rodin se postupně rozkrývá, co přesně Drazděchová po rodičích a dětech požadovala, jaké k tomu používala manipulativní techniky a jak na to rodiny reagovaly. Oprava pračky, je-li otec opravář, trvalá, je-li matka kadeřnice, transport buchet letadlem do Moskvy, kde žije učitelčina sestra, je-li otec zaměstnán na letišti. Některé rodiny se snaží vzepřít, ale jsou ubíjeny učitelčinou bohorovností a špatnými známkami z ruštiny, které nepoddajným dětem rozdává.

Na rodičovské schůzce se střetávají různé pohledy na věc, tříbí se charaktery, přidávají se a zase stahují podpisy na petici za odvolání Drazděchové. Ryzím charakterem se ukáže být zejména bývalý zápasník, který se dokáže, ač primitiv, v pravou chvíli rozhovořit jako na divadle... Naopak soudce je oportunista, žába na prameni dusící veškerou snahu nazvat věci pravými jmény.

Nakonec si všichni oddeklamují své, schůzka jaksi skončí, dostaví se více čí méně překvapivý výsledek následovaný hořce ironickým dovětkem. Zůstane však několik otázek. Předně, proč to muselo být tak dlouhé (o dvacet minut kratší by byla Učitelka mnohem snesitelnější), a hlavně – proč to celé působí tak uměle a nepřesvědčivě.

Podstata zla byla jinde

Příčina leží mimo jiné v době vzniku tohoto filmu. To, co se v něm předvádí, by nejspíš intenzivně rezonovalo v době „glasnosti“, pokud by se tedy takový příběh podařilo natočit. Nebo třeba odehrát v divadelním dramatu, k jehož formě se rámcová debata rodičů na třídní schůzce beztak blíží. Byl by to asi způsob, jak vyprávět o deformované době v exemplárním, lehce nadsazeném, mírně groteskním podobenství. Dnes je ale při vyprávění o oněch časech takový způsob matoucí. Ve chvíli, kdy není nutné nic zamlčovat nebo opatrně opisovat, by se od podobných příběhů čekala faktografická preciznost, logika a nezastřený akcent na podstatu problému. Jenomže právě s podstatou toho, co je v zobrazené situaci špatně (zjednodušeně – vedoucí úloha komunistické strany), se Hřebejkovo vyprávění vesměs míjí. Možná v zájmu nadčasovosti: pak je ale zasazení do 80. let vlastně zbytečné a opět – matoucí.

Přitom Zuzana Mauréry v titulní roli je v některých situacích velmi přesvědčivá. V úhrnu však mimořádné moci ruštinářky nad rodiči a žáky, tak jak je tu předvedena, není možné věřit. Opora učitelčiny neprůstřelnosti v tom, že je funkcionářkou KSČ, zůstává v rovině magické formulky. V jednání Drazděchové se tento aspekt nijak neprojevuje, a vůbec se tu neukazuje to, co bylo v oné době opravdu zlé: ne to, že děti musely mýt jedné výjimečně úchylné učitelce nádobí, aby nedostaly pětku z ruštiny, ale že dětem ze „špatných“ rodin nebo jinak nepohodlným žákům systémově zatápěli představitelé tehdejších struktur moci. Ne jako podivínští jednotlivci, ale jako součást organizované státní arogance, která například určovala, kdo se smí dostat na jakou střední školu.

Motiv kádrování, ba ani tajné odposlechy v podání komunistické StB sice v Učitelce nechybí, použité jsou však nešťastně, nepřípadně a bez valného smyslu. Z celé té anachronické, „přepísknuté“ psychologické studie pro začátečníky tak nejvýše vyčnívá pelíškovská drobnost – učitelčina vyprávěnka o partyzánech, shozená ve finále impertinentní poznámkou žáka. V této disciplíně je Petrem Šabachem inspirovaný tandem Jarchovský-Hřebejk spolehlivý. Vybudovat velké a životné morální drama se mu však příliš přesvědčivě nepodařilo.