Zatímco ve čtvrtek bodovala polská Brodka, v pátek byla zpěvačkou dne devatenáctiletá křehká blondýnka z Norska, jež si říká Aurora. Zpívala zkraje večerního prime timu na hlavním pódiu, pod ním měla velmi slušně zaplněno a bylo evidentní, že dosud nikdy v životě před tolika lidmi nestála. A velmi příznivé reakce ji očividně dojímaly, byla trochu stydlivá a hlavně přirozená. V její komunikaci s publikem nebyl ani náznak slepičí koketérie, ke které se některé zpěvačky rády uchylují, aby přebily ostych nebo si získaly fanoušky.
  |
Hudebně je Aurora čistý a průzračný moderní pop (rozhodně oproštěný od kategorie „dark“, kterou se snaží namluvit promomateriály), postavený na převládajících elektronických aranžmá, která ale vlastně jen suplují to, co v minulých dekádách hrávaly hlavně kytary. Tenhle styl je věčný a stále vděčný, protože dělá-li se inteligentně, dokáže propojovat posluchačské tábory. Je totiž natolik vstřícný, že zaujme i „kolemjdoucího“, a přitom v sobě nese zajímavé složky, jež osloví toho, kdo uvykl hudbu poslouchat soustředěně. V tomto případě je to samozřejmě zejména Aurořin emocemi nabitý projev, ne nadarmo připodobňovaný k Björk.
Colours of Ostrava, 15. 7. 2016 (Aurora)
Zpěvaček bylo v pátek na Colours k slyšení víc, ale například holandská Kovacs kromě průměrnosti popsoulové muziky, neinvenčnosti coververzí (I Put A Spell On You zpívá v tomto žánru skoro každý a 90 procent z nich zajímavěji) a dozajista obdivuhodného hlasu, který to ale všechno neutáhne, nemá k nabídnutí nic. Naproti tomu její krajanka Cato van Dyke ke svému neméně skvělému zpěvu přidává ještě nenápadnou, ale zejména rytmicky bravurní kytaru a celá kapela My Baby, jejíž je frontmankou, nabízí unikátní, velmi šlapavý styl elektronicky přisyceného a psychedelicky bláznivého blues & boogie.
Anonymní
A mezi zpěvačky musíme logicky zahrnout i ANOHNI, byť zpívá hlasem vyšším, ale v podstatě mužským. Tedy možná nejočekávanější projekt letošních Colours of Ostrava, protože si nikdo moc netroufal odhadovat, jak bude hudba ze skvělé desky Hopelessness podána naživo. Nebývá to často, ale v tomto případě byl ten, kdo má album naposloucháno, vlastně v nevýhodě. Protože jeho provedení bylo v podstatě totožné a koncert po prokouknutí jeho konceptu po prvních desítkách minut už nemohl nic nového přinést.
Colours of Ostrava, 15. 7. 2016 (ANOHNI)
Šlo o to, že ANOHNI (dříve Antony Hegarty z Antony and the Johnsons) byla oblečena v kápi, zahalena tmou a navíc, jak bylo občas k zahlédnutí, stála zády k publiku, zatímco veškerou vizuální složku obstarávala zadní projekce tváří žen všech barev pleti i věků, které v některých pasážích písní jakoby zpívaly, tedy otevíraly ústa podle toho, co ANOHNI zpívá. Ten koncept anonymity a snahy rozdělit tíži textového poselství, jež je v tomto projektu klíčové, na větší počet žen, s nimiž se ANOHNI identifikuje, je celkem pochopitelný. Ze začátku zaujme, ale hodinu a čtvrt pozornosti udrží jen u těch nejskalnějších fanoušků.
Zabava v desti #coloursofostrava pic.twitter.com/Gi0o0g3IjP
— Sarka K. (@LaSharka) 16. července 2016
Opět pod věž
Skvělou hudbu nabídly i menší scény. Už odpoledne například zahrály domácí Děti mezi reprákama, v základu folkový, ale v dynamicky vypjatých pasážích až k noisu přecházející projekt s trýznivými, mimořádně působivými texty. Anebo italské trio Zu, jež předcházela pověst nejhlasitější kapely festivalu. V sestavě barytonsaxofon, baskytara, bicí rozjelo skutečně jízdu srovnatelnou snad se stádem splašených slonů. Ve strukturovanějších pasážích, jež obvykle přecházely do free-jazz-corového rachotu, ovšem nemohli Zu nepřipomenout starší tvorbu našich Už jsme doma.
Colours of Ostrava, 15. 7. 2016 (Děti mezi reprákama)
O půlnoci si mohl návštěvník vybrat. Buď zakončit večer vyskákáním se na nenáročných popěvcích Of Monsters And Men, jejichž jediná zásluha pro hudební scénu je ta, že rozšiřují spektrum našeho povědomí o islandské hudbě v tom smyslu, že ne všechno, co přichází z tohoto ostrova musí být nutně inspirativní a že tuctovou popinu mají rádi všude. Anebo se vydat „pod těžní věž“ na Full Moon Stage, kde Kittchen improvizoval k dánskému německému sci-fi o cestě na Mars z roku 1918.
Colours of Ostrava, 15. 7. 2016 (Kittchen)
Kromě základní sestavy Kittchena a Tomáše Neuwertha se na pódiu objevili Terezie Kovalová z Calm Season s violoncellem a Martin Černý z Rudovouse s thereminem. Měli relativně pozvolný nástup, který byl ovšem pochopitelný, vzhledem k tomu, že někteří z hudebníků film viděli poprvé těsně před vystoupením, ale když Kittchen jako leader našel správnou cestu, kterou se vydat, hudba obraz doplňovala výtečně. Kromě instrumentálních ploch a citací z Kittchenových písniček, jež výborně sedly na situaci, také zněly z jeho úst občasné velmi vtipné komentáře k filmovému ději, jež jinak dost temnou atmosféru skvěle dorovnávaly.
Colours of Ostrava, 15. 7. 2016 (Timothy Snyder)
Jak je známo, součástí letošního ročníku Colours of Ostrava je také diskusní fórum Meltingpot. Na scéně Gongu se v pátek objevilo hned několik z největších hvězd tohoto setkání. Kromě už desítky let značně přeceněného mudrlanta Roberta Fulghuma, který měl samozřejmě plno, to zejména byly přednášky a diskuse dvou historiků, Američana Timothyho Snydera a Rusa Andreje Zubova. Obou výsostných kapacit oboru, jejichž názorům je velmi zajímavé naslouchat, neboť jim politologický a filozofický přesah dovoluje se vyslovovat stejně tak k dnešku jako k minulosti.
