Lidovky.cz: V Americe jste začal točit už necelé tři roky po emigraci. Co byl pro vás největší problém, když jste začínal? Prostředí, herci, jazyk...?
Jedině jazyk. Připadal jsem si v angličtině jako slabomyslný. Ale sám filmový proces je velice podobný. Dělal jsem tady asistenta několika režisérům, Jasnému, Helgemu, Krejčíkovi, Milošovi Formanovi, takže v tom jsem se cítil jako doma. Dobře jsem vycházel i s herci. Měl jsem dobrý výcvik z FAMU od pana Lukavského, založený na Stanislavského teorii, na které byli vychovaní i američtí herci. Když herec vidí, že režisér zná Stanislavského, tak se uklidní a je s ním snadná práce. Herci potřebují cítit, že režisér je na jejich straně. Já si vždycky vybírám herce, o kterých vím, je je budu mít rád. A oni to cítí.
Lidovky.cz: Váš první americký film Zrozen k vítězství z roku 1971 je o newyorském narkomanovi a působí velmi autenticky, jako by ho natočil někdo, kdo žil v ulicích New Yorku odjakživa. Jak se vám podařilo tak dokonale vplout do tamního prostředí?
Mě to zajímalo, protože jsem nemohl pochopit, proč v zemi, kde není žádný ideologický nátlak a všichni si můžou dělat co chtějí, existují lidé, kteří se nechají zotročit dobrovolně - drogami. Dělal jsem si velice podrobný průzkum, sešel jsem se asi se šedesáti feťáky, chodil jsem s nimi kupovat drogy, byl jsem s nimi, když si je dávali, takže jsem to dobře poznal. Každá droga má úplně jiný účinek. Dneska je v Americe hnutí za legalizaci marihuany, což asi je správné, když je volně k mání i alkohol. Jenomže stejně tak jako se alkoholici diskvalifikují z mnoha věcí v životě, tak lidé závislí na marihuaně - a já jsem některé pozoroval léta, byli to moji kamarádi, režiséři - ztratí schopnost se soustředit. A nejsou schopni udělat film. Když točíte záběr, mluví na vás najednou třicet lidí, každý něco chce, a vy nesmíte zapomenout, o čem ten záběr je. To člověk na marihuaně není schopný. Nemluvě o dalších drogách. Když jsem točil film Creator s Peterem O ́Toolem, byl celý štáb na kokainu, včetně O ́Toola. Každý den chodil pozdě, někdy o hodinu, někdy o čtyři. Přinášeli ho na nosítkách. Trvalo hodinu a půl dát ho dohromady. Producent chtěl film zastavit a nahlásit pojišťovně, že je to kvůli Peterovi, a že to musí zaplatit. Já jsem s tím nesouhlasil a došlo to tak daleko, že na mě ten producent zavolal policii a nechal mě zatknout, když jsem se pokusil natočit scénu, kterou on zrušil. Nakonec jsme to natočili a byla to velmi úspěšná scéna.
George Segal ve filmu Zrozen k vítězství.
Lidovky.cz: S drogami máte tedy v tomto ohledu asi hodně zkušeností. V čem vás nejvíc děsí?
Spousta slavných herců je na kokainu, a ten způsobuje miniaturní mozkové příhody. Když je jich hodně, změní se člověku osobnost. Najednou potkáte někoho, koho znáte, ale je to někdo jiný. Z toho mám hrůzu. Protože já nechci být zotročený, ať je to cokoliv. Samozřejmě z druhé strany to bylo zajímavé, bylo to pro mě dobrodružství, najednou jsem poznal úplně jinou kulturu. V mém filmu Zrozen k vítězství jedna postava feťáka říká, že miluje život, který vede, protože každý den ví, co má dělat. A to je přesně ono – v Americe jsou lidi, kteří se upnou k různým sektám jen proto, že jim dají řád. S tou úplnou svobodou je někdy těžké nakládat, protože dává tolik možností.
Ivan Passer (10. 7. 1933)
|
Lidovky.cz: Na debatě po filmu jste řekl, že v Americe je všechno možné – to dobré, i to špatné.
Ano, Karel Marx by Ameriku miloval, protože je tam permanentní revoluce.... Já jsem jich zažil několik a v relativně krátké době. Třeba rasovou revoluci – před dvaceti lety bylo nemyslitelné, že by prezident byl černoch. Bylo nemyslitelné, že by starosta města byl otevřeně homosexuál, nebo že by homosexuálové mohli uzavírat manželství. Před deseti lety bylo nemyslitelné, že by byly legalizované drogy. Ve většině států už zlegalizovali marihuanu, dál je to už jen otázka času. Nebo zbraně – to je v Americe komplikovaný problém. Já jsem se zbraněmi vyrostl, protože u nás ve vesnici zůstal na konci války obrněný vůz SS plný zbraní, a my děti jsme to měli jako hračku. Hráli jsme si s bazukami, kulomety, protiletadlovými děly, s pistolemi... Vykopali jsme díru do pole, do ní jsme dali brambory, přikryli je, udělali jsme oheň a do něj vysypali koš nábojů. A pak jsme utíkali a zdálky pozorovali ten ohňostroj – bing, bing! Když jsme se přiblížili k ohništi a chtěli vyhrabat ty brambory, občas ještě něco explodovalo. Jeden můj kamarád to dostal mezi oči. Takže já vím, co to způsobí, když lidi mají přístup ke zbraním. V Americe se ospravedlňuje tvrzením, že to nejsou zbraně, které způsobí ztrátu života, ale lidi. Ale když lidé nemají ke zbraním přístup, tak to neudělají.
Lidovky.cz: Taky jste prý nikdy nechtěl točit akční filmy, se spoustou násilí. Přestože jste jinak úspěšně pronikl do amerických žánrových filmů.
Tomu se vyhýbám. Myslím si, že je to je špinavý byznys. Nešťastnou náhodou jsem viděl skutečné násilí a to filmové mi připadá jako panoptikum. Jednou mi Robert Redford nabídl natočit film o Indiánech, ale to byl takový krvák, že já jsem mu řekl, že tohle já dělat nemůžu. Nelíbilo se mu, že jsem odmítl. Vím, že když odmítám točit takové věci, vyřazuju se z tak 80% filmového trhu. Ale mě to nevadí. Nechodím na to, tak proč bych to měl točit?
Lidovky.cz: Jak vy vlastně vnímáte sám sebe – cítíte se ještě jako Čech, nebo jako Američan? Jste tam už déle než v Československu.
Víte, já se na to dívám takhle: Česko je moje máma, Amerika je moje manželka. Mámu si člověk nevybírá, kdežto manželku ano. Já jsem se vždycky cítil jako Čech, ale teoreticky jsem Američan. Mě to zajímá, je tam spousta lidí jako já, kteří se tam přistěhovali. Podle mě Amerika patří každému, protože je založena na idejích, ne na národnosti. Všichni jsme si rovni – v tom smyslu jsem Američan.
Robert Duvall jako Stalin (1992).
John Heard ve filmu Cutterova cesta (1981)
Lidovky.cz: Chystáte prý nový filmový projekt, kde by mohl hrát Dustin Hoffman, s názvem Viagarské vodopády.
Ještě nevím, jestli to bude Dustin Hoffman dělat. Já ho znám třicet let, vyprávěl jsem mu to, on projevil zájem, řekl si o scénář, teď ho čte. Tak uvidím. Je to o dvou kamarádech, kteří se poznali v korejské válce, kdy jeden náhodou zachránil život tomu druhému. Jejich ženy už umřely, oni jsou v letech, a když má jeden z nich má narozeniny, ten druhý ví, že kvůli tomu bude deprimovaný. Tak zorganizuje celý den tak, aby neměl na depresi čas. Ten film je to tom, že nikdy není pozdě. Protože na konci se jeden z nich zamiluje a možná to skončí svatbou.
Lidovky.cz: Vy tedy ještě pořád pracujete? Neužíváte si důchodu?
V mé profesi důchod neexistuje. Lidi pracujou, dokud je to nesekne za kamerou, anebo dokud jim diváci neřeknou, že už je ty filmy nezajímají. To je pak taková vynucená penze. Ale musím zaťukat na dřevo, mě se to zatím nestalo. Já mám film rád, zajímá mě, co se s ním jako médiem dá ještě všechno dělat. Kolik informací můžete nacpat do jednoho okénka a do hodiny a půl?
Lidovky.cz: Který z vašich amerických filmů považujete za nejdůležitější? Cutterovu cestu?
Kritici říkají - a já jim to nevymlouvám – že to je nejlepší film 80. let, lepší než Coppolova Apokalypse Now. Že jedná o Vietnamu, aniž by se ve filmu ukázal. Pro mě to nebylo jenom o Vietnamu, ale o někom, kdo je zraněný a má problém se zařadit do společnosti. Protože já jsem takových lidí poznal hodně. Lidé, kteří přišli z koncentráku, nebo kteří byli v komunistických vězeních, měli stejný problém. Já věřím na to, že když člověk dělá film, měl znát víc, než co ten film ukáže. Mělo by být v podtextu dost jasné. Víte, kamera se dívá dvojím směrem - na ty, co jsou před ní, a na ty, co jsou za ní. Takže když se díváte na plátno, poznáte i lidi, kteří jsou za kamerou, jak jsou motivovaní, o co jim jde. Film by měl vzbudit dojem, že ti lidé za kamerou o tom vědí víc, než co je ve scénáři. Čili to vyžaduje, aby znali subjekt. Já jsem cítil komfort v tom, že ačkoliv jsou hrdinové filmu Američani, vzešli ze situace, kterou jsem viděl už tady. A taky to pro mě byla možnost udělat thriller, moderní neonoir, což je v Americe velice populární žánr, o kterém vyšly bichle knih.
Jeff Bridges, John Heard a Lisa Eichhorn v filmu Cutterova cesta.
Lidovky.cz: Sledujete současné české filmy?
Když můžu, tak ano. Ale nemám moc možností. Viděl jsem v Americe Domácí péči – výborný film. Ve Varech jsem viděl Učitelku – velice dobrý film. A tady se budu dívat na české filmy hlavně. To mě velice zajímá, jak s tím hoši zápolí. Když se na to dívám trochu z odstupu, tak my jsme to měli trochu lehčí než to mají oni dnes. Aby se povedl dobrý film, je potřeba, aby několik různorodých faktorů zaklaplo tím správným směrem – politická situace, finanční situace, talent, téma. A když něco z toho chybí, je těžké udělat dobrý film. My jsme si tehdy navíc navzájem fandili, protože jsme chápali, že úspěch jednoho je příležitost pro druhého. A byla to taková přátelská soutěživost, četli jsme si navzájem scénáře a dost tvrdě jsme to kritizovali.
Lidovky.cz: A myslíte, že taková situace ještě u nás nastane?
To víte, že ano. Ono to jde ve vlnách. Co nás taky stmelovalo, to byl společný nepřítel, ždanovovská estetika socialistického realismu, které jsem se smáli. Orson Welles říkal, že mírná represe je zdravá pro film. Teď je asi moc svobody.
  |
