RECENZE: K čemu je dobrá bolest? Film Prach je příslibem silného díla

Do komplexnosti Malickových filmových esejí Vítu Zapletalovi ještě leccos zbývá, přesto si jeho absolventský film Prach zaslouží pozornost. Úsporný příběh o umírání v kruhu rodiny je základem pro filmovou meditaci nad povahou a smyslem bolesti, kterou někdy všichni prožíváme.

Bratři Libor (Radek Valenta) a Jiří (Vojtěch Poláček).

Umírajícím je otec dvou dospělých synů, s nímž se jakožto s kandidátem na smrt jaksi nepočítalo: zdravotně daleko hůře na tom byla jeho žena. Jenomže mrtvice během okamžiku všechno změní, ze zdravého muže je rázem ležící domácí pacient, jehož konec na tomto světě může přijít v příští minutě nebo také za tři roky, jak rodině oznámí lékař.

Synové a jejich partnerky se ocitají ve velmi závažné situaci: musejí se postarat o bezmocného otce a téměř nechodící matku, kteří bydlí takřka na samotě na moravském venkově. Zatím je léto, prázdniny, ale nutně přijde i složitější období. Právě prověrka rodiny v krizové situaci je ale to, co možná dává neblahým událostem smysl.

Za hlavní postavu snímku lze považovat Libora, upřímného křesťana, který se snaží vidět v běhu událostí Boží přítomnost, s Bohem přirozeně komunikuje a v plném slova smyslu v něj věří. Jeho manželka Jana, kterou palčivěji než Libora trápí jejich bezdětnost, je víc nakloněna pochybnostem a vzdoru. „Černou ovcí“ je Liborův bratr Jirka, který má syna z předchozího vztahu a žije s mladou milenkou Nikol. Nastalá situace profiluje jednotlivé charaktery a více méně ukazuje, jak se dokážou s bolestí a nepřízní osudu vyrovnávat lidé s různou mírou křesťanské poslušnosti či naopak „zlobivosti“ (příznačně zní v závěru filmu citát z Karafiátových Broučků). Rovinu teologického traktátu korunuje proslov o nutnosti věřit v ďábla, protože jinak se před ním těžko ubráníme – aby jej mohl místní kněz pronést, je vytvořena jedna celá slepá dějová ulička.

Vít Zapletal, absolvent střední umělecké školy a FAMU, chce říkat důležité věci, ale daří se mu to jen zčásti – tehdy, když netlačí na pilu a nesnaží se situace a postavy příliš modelovat. Zrazují jej také herci, respektive neherci; rozdíl mezi nimi se totiž citelně pozná. Zatímco Radek Valenta s profesionální zkušeností zvládne Libora výrazově odstínit a propůjčit mu věrohodnost, neherci v dalších rolích na některé emoce a duševní hnutí, které mají vyjádřit, zkrátka nestačí. Názorně se tu pak ilustruje zejména výraz „tvářit se jako boží umučení“.

Bezesporu ale Vít Zapletal dokáže vytvořit silné filmové momenty. Hned na začátku, když kamera citlivě a působivě zachycuje výmluvná zátiší v domě, kam přišla smrt, vypadá to na příslib silného díla. Ten příslib trvá, ale plně se potvrdí nejspíš až v budoucnu.