Často bývá citována poučka, že umělecké dílo by mělo obstát bez vysvětlování a bez vědomí kontextu vzniku. Toho, kdo dílo vnímá, by v přijetí či nepřijetí jeho poselství a estetického prožitku nemělo limitovat vědomí, zda autor byl příliš starý nebo příliš mladý, zda měl nějaký fyzický či duševní handicap nebo zda se při tvorbě nacházel v euforii nebo totální depresi.
Jenže to jsou pouze teorie, protože zejména pokud se o nějakého umělce dlouhodobě zajímáme, lze předpokládat, že známe i jeho životní peripetie a od nich se jen těžko dokážeme odtrhnout. V případě Nicka Cavea je navíc tento kontext znásoben tím, že de facto součástí jeho nového alba je dokumentární film One More Time With Feeling. Na celé zeměkouli měl premiéru minulý čtvrtek, v předvečer vydání Skeleton Tree, a i pro ty, kteří o událostech v protagonistově rodině v posledním roce nic nevědí, je vlastně klíčem k nové desce.
Pohled do soukromí
Nick Cave není z těch, kteří by lacino vyprodávali svoje soukromí. Až do loňského července, kdy pádem z útesu v anglickém Brightonu zemřel jeho patnáctiletý syn Arthur, asi málokdo věděl, kolik má zpěvák se svou současnou manželkou Susie dětí. K tragédii došlo v průběhu nahrávání Caveova alba a na nějaký čas byla pochopitelně práce přerušena. Není úplně jasné, kolik skladeb z těch, jež na Skeleton Tree jsou, už bylo hotovo, kolik jich Cave předělával, případně které vznikly až ve druhé fázi práce. Na to zřetelnou odpověď nedává ani film, byť tu a tam něco naznačí (ve chvílích, kdy Cave se svými spoluhráči, mezi nimiž má hlavní slovo houslista Warren Ellis, hovoří o různých variantách některých písní).
Jisté je, že album je celé protkáno velmi temnými až apokalyptickými vizemi a obrazy. Takové známe ovšem z Caveovy tvorby kontinuálně a mnohé, málo platné, působí v jeho tvorbě už trochu jako klišé. Druhou výraznou hlavní linií je lyrizované vyslovení ztráty blízkého člověka, jež bychom za normálních okolností asi četli jako stesk po ženě. V situaci, v jaké autor byl a je, ovšem nelze tyto pasáže vnímat jinak než jako výkřiky zoufalství ze ztráty syna.
Jaké to bude naživo?
Z oněch osmi skladeb alba lze za vyslovenou píseň označit vlastně jen jednu, závěrečnou a zároveň titulní. Cave s Ellisem ve filmu sami popisují vznik alba jako do značné míry improvizaci. Vlastně jde o jen volně strukturovaný litanický polozpěv-polorecitativ do
podkladu, tvořeného hudebníky se sice nepochybnou erudicí, ale jakoby vyhaslými inspiračními zdroji. Samozřejmě, to, že před lety psal Nick Cave písně v podstatě zpěvné, z nichž z mnohých se staly jakési „alternativní hity“, ještě neznamená, že se tohoto rukopisu musí za každou cenu držet celý život.
Ale i přes zajímavé momenty v hudebním podkladu (některé zvuky, vytvořené Ellisem prostřednictvím elektronických efektů či na syntezátor, či rozhodně netuctové aranžmá hostujících smyčců, které dodává některým místům velké napětí) nelze neslyšet a prostřednictvím filmu nevidět určité tápání. Kterému se ale – a jsme opět u úvodních úvah – nelze divit. Je to ovšem důvod k bezvýhradnému přijetí celého alba?
Nabízí se ještě jedna, možná nepodstatná, čistě technická, ale zajímavá otázka. Lze tento repertoár vůbec hrát živě? A pokud ano, jak a kde? Uvědomme si, že Nick Cave už je dávno v halové fázi kariéry. Bylo by relativně jednoduché si představit, jak celou desku Skeleton Tree vezme, jak leží a běží, a „přesadí“ ji na klubové pódium. Což je ovšem nerealizovatelné, protože vstupné by muselo být astronomické. Ale že by tyhle intimní zpovědi navkládal mezi svoje koncertní hity?
