O Beatles už se dá nového říct asi máloco a byť jen průměrně vzdělaný „beatlolog“ se díky filmu nově dozví nebo si ze zaprášených koutů paměti oživí jen pouhé drobnosti. Byť některé v dotyčném čase a místě vlastně drobnostmi nebyly. Třeba příběh o tom, jak v roce 1964 Beatles vyhlásili, že nezahrají na stadionu ve floridském Jacksonvillu, pokud bude v hledišti rasově segregované publikum. A způsobili tak malou revoluci: jejich koncert byl první na tomto místě, na němž vedle sebe stáli černí a bílí Američané.
Pubertální sny
Americký režisér Ron Howard (mj. Apollo 13 nebo Šifra mistra Leonarda) si zvolil docela dobré a jednoznačné téma: obrazově popsat dobu, kdy Beatles koncertovali. Na jednu stranu dobu hudebně z éry kapely méně zajímavou, neboť to důležité, co po nich zůstalo, se v podstatě začalo odehrávat až poté, co se změnili z koncertní v čistě studiovou kapelu. Na straně druhé dobu filmově velmi vděčnou, protože právě v ní vznikla a vyvrcholila beatlemánie.
Tedy absolutní a dost těžko přijatelný fanatismus dívek okolo puberty, které dostávaly záchvaty šílenství při pouhém popatření na fotografii kteréhokoli ze svých čtyř idolů. A které chodily na stadionové koncerty Beatles ne proto, aby slyšely jejich písničky (ty, linoucí se ze slabých aparatur, stejně přehlušoval jekot), ale aby prostě byly přítomny a mohly si realizovat aspoň na dálku svoje pubertální sny.
Bez servítků
Jak v tom všem figurují samotní Beatles? Nejprve je znát a z dobových i pozdějších komentářů slyšet, že si celou tu slávu strašně užívali. Jak by také ne, byli to kluci málo přes dvacet, na které se najednou usmálo obrovské štěstí. V mnoha momentech diváka nemůže nenapadnout, že má před sebou přesně to, čemu se o několik desítek let později začalo v popu poněkud pohrdlivě říkat boyband. Tedy uskupení, které spíš než hudbu prodává hezké či přinejmenším zajímavé chlapecké tváře a k tomu ideálně ještě nějaký „příběh“, lhostejno zda pravdivý či přibarvený.
  |
Na druhou stranu patří k nejzábavnějším okamžikům ty, na nichž jsou natočeny odpovědi Beatles na tiskovkách nebo při komunikaci s často totálně nepřipravenými novináři, kteří někdy dokonce ani nevěděli, který z muzikantů je který. Takové scény známe samozřejmě už z Perného dne, ale v tomhle dokumentu jen potvrzují, jak byli tihle kluci sympaticky oprsklí a hlavně pohotoví. Platí to zejména pro Johna Lennona, u něhož se už v tomto věku projevovaly sklony k pozdějšímu cynismu a „bezservítkovosti“.
Vzpomínají i herečky
Howardův film není formálně nijak objevný ani mimořádný, skoro se chce říct, že by mu slušela spíš televize než kino. Sestříhané záběry na koncerty se vším, co s nimi souvisí, včetně příjezdů a odjezdů rozjančenými davy apod., jsou v podstatě zaměnitelné a ty známé od těch patrně skutečně unikátních rozezná jen specialista. Mluvené vstupy všech čtyř protagonistů, tedy Lennona a Harrisona z jakýchsi jiných dokumentárních natáčení a McCartneyho a Starra přímo pro tento snímek, jsou příjemné odstupem, který vůči popisované době mají. A také tím, že zde neventilují pozdější spory, jež vedly k rozpadu kapely. Uvědomme si, že film končí vlastně tam, kde se kamarádské vztahy v kapele teprve začínaly hroutit.
To, co film velmi oživuje, a čeho by se dalo snést klidně i víc, jsou komentáře lidí mimo kapelu. Ať už těch, kteří jí byli blízko, jako americký novinář Larry Kane, jenž byl přítomen na celém jejich turné po USA a podával o něm svědectví, anebo tehdejších mladistvých fanynek kalibru Sigourney Weaverové a Whoopi Goldbergové.
