Jaký je rozdíl mezi Bernhardem a Zábranským

Stanislav Majer je ročník 1978, vyučen je truhlářem, ale prosadil se jako herec v divadlech (nejvíce v Pařízkově pražském Divadle Komedie), posléze se jal vystupovat i v televizních seriálech (Ulice, například), sem tam se objeví ve filmu. Tento Majer je ústřední postavou v podstatě monodramatu s karnevalovou a demonstrativní „multikulturní“ vložkou, v níž „dav“ anonymních účinkujících chvíli atakuje divákovy smysly; děje se tak ke konci oné asi osmdesátiminutové inscenace, kterou režírovala Kamila Polívková.

Polívková si u Davida Zábranského (* 1977) objednala dramatický text, přičemž líčení dvou schůzek mezi divadelnicí a spisovatelem jsou součástí monologu, který Majer pronáší. Text se dialogicky překlápí z jedné pozice do druhé: Majer tu pronáší slova, která vyjadřují názor dramatika, nebo lépe řečeno – jeden občanský a umělecký postoj; ale za okamžik už vede řeči sdělující právě opačné stanovisko, jakoby Majerovo (ale herec o Majerovi mluví ve třetí osobě). Herec je tedy textem, ale i režisérkou rozdvojen – textem je rozdvojen v mysli, do dvou „občanských“ bytostí, režisérkou je rozdvojen tím, že na scénu nastoupí jako moderní městský švihák v džínách a bundičce, s kufrem připraveným na cestu, ale během monologu se pozvolna převlékne, převtělí v Majera ruralistického, v oděv z časů obrození, v kamizolu venkovskou. Kosmopolita versus obránce domoviny.

Stanislav Majer jako obránce domoviny

Dikce textu jako takového je spílající a vykladačská: ať mluví „jeden“, anebo „druhý“ Majer, činí tak po způsobu monologů postav rakouského dramatika Thomase Bernharda. V lamentačních, rytmizovaných slovních šňůrách pronáší obviňující i obranářská stanoviska. „Jeden“ Majer, ten hovoří za autora, brojí – zjednodušeně řečeno – proti permanentnímu a apriornímu obviňování prezidenta Zemana za vše hrozné, co se v téhle zemi děje. Provádí se tím národovecké spílání amébovité pražské kavárně, již zde reprezentuje „druhý“ Majer. Ale Zábranskému primárně nejde o obranu Zemana ani o výsměch kavárenským povalečům či hipsterům – jeho ambicí je ukázat neplodnost binárního porcování reality, poukázat na myšlenkovou impotenci automatického vyzdvihování jednoho a zatracování druhého.

Jenže vše podstatné se uděje zhruba v první čtvrthodině představení, déle Zábranského text v podstatě nevydrží. Spadne mu řetěz. Stane se tak poté, co ze spílajícího formulování základních postojů ke světu a k vlasti se reálie v textu konkretizují a stávající se popisnými, místními, komunálními. Zatímco zpočátku je text přiznávaným českým Bernhardem, jakousi zručnou tuzemskou coververzí jeho dramat a zdramatizovaných próz, posléze již pouze běží o bernhardovsky vykřikovanou aktuální hříčku z prostředí Studia Hrdinů, Veletržního paláce, v němž tato scéna sídlí, čtvrti Letná, v níž se „Veletržák“ nachází – a Prahy. Text spěje odnikud nikam, utápí se v konkrétnostech, šťouchancích krátkého dosahu a trvání. Bernhard píše o lidské situaci jako takové, rodné Rakousko mu vždy bylo k její reflexi jen záminkou. Zábranský píše o současné české, a najmě pražské situaci, a ta je mu východiskem i cílem.

Kamila Polívková s jeho textem režisérsky dělá, co může, ale obecnější sdělení z něho nevymačká, protože ani nemůže – zůstávají více či méně povedená jednotlivá místa. Umělecký dostřel toho představení končí někde na okraji Prahy, ne-li jejího širšího centra. Ale téměř jistě se bude jednat, vzhledem k výše řečenému, o jednu z divácky nejvděčnějších inscenací, které Studio Hrdinů nyní na repertoáru má. (Asi bude mít v tomhle punktu blízko ke Dni opričnika, jehož zde Polívková režírovala v roce 2013 a jenž umělecky ovšem stojí o třídu výš.)

Rozdíl mezi Bernhardem a Zábranským je zkrátka asi takový jako mezi Vídní a Prahou. Do Vídně se půl Evropy, minimálně Evropy střední, sjíždí na výstavy – když už tedy jsme u Veletržního paláce, kde se „Majer“ hraje av němž sídlí část sbírek Národní galerie, a tudíž můžeme asociovat výtvarnou scénu. Kdežto v Praze zavítá cizinec na výstavu více či méně omylem. Je to samozřejmě řečeno neomaleně, hrubě, ale podstatu dosahu „Majera“ to snad přibližuje.