Film není – a ani to nepředstírá – publicistickou či reportážní rekonstrukcí všech akcí, které vedly k dopadení gangu. Navzdory názvu není ani „čistým“ portrétem Heleny Kahnové. Svůj snímek se režisérka Nesvačilová – známá také jako herečka z filmu Pusinky, rozhodla pojmout velmi osobně. Z původního plánu natočit portrét statečné neúplatné policistky, která se v 90. letech pohybovala mezi elitními jednotkami a podařilo se jí vytrvalou prací po sedmi letech dopadnout celý Berdychův gang, se film postupně změnil v přiznanou osobní zpověď. A není to ke škodě, naopak.
Režisérka Petra Nesvačilová s bývalým členem gangu Karlem při natáčení filmu Zákon Helena.
„Lekla jsem se, jak mě to bavilo,“ přiznává režisérka po návštěvě střelnice, kde ji Kája učil ovládat zbraň..
Najdu si tě!
Nesvačilová od začátku aktivně vstupuje do filmu, který je záběrem na ni uvozen i zakončen. Je hybatelkou děje a aktivní inscenátorkou mnoha snímaných událostí. Svou osobnost i vizáž nevinné (a atraktivní) dívky cíleně využívá jako stylotvorný prvek snímku, upomínající na film noir. Zejména klade důraz na nečekaně silnou a intenzivní konfrontaci sama sebe se zlem, kterému byla během natáčení s gangstery vystavena. „Já se ho bojím, ale dělám, že ne, aby se mnou mluvil,“ svěřuje se režisérka do kamery v okamžiku, kdy začíná natáčet s nejobávanějším členem gangu, vystupujícím pod přezdívkou Samopalník. Ten byl jedním ze tří někdejších Berdychových kumpánů, kteří byli ochotni se účastnit natáčení, a také tím, kdo Nesvačilové během natáčení začal prostřednictvím SMS vyhrožovat. Při osobní konfrontaci se pak omlouvá a tvrdí, že měl jenom špatný den. „Neboj, kočičko,“ ujišťuje s vědomím své převahy režisérku, když se mu vyznává ze svého strachu.
Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku... Žalm vytetovaný po celé délce ruky ilustruje, jak se Samopalník po návratu z vězení pokouší začít nový život.
David Berdych čeká na výrok předsedy soudu. Pustí ho tentokrát na podmínku?
Balancování mezi empatií nutnou k navázání vztahu se svými respondenty a zároveň odstupem a udržením si hranice „já do toho s vámi nejdu“, muselo být bez nadsázky pro režisérku extrémně psychicky náročné. I proto je osobní rovina logicky organickou složkou filmu, který se celkem úspěšně pokouší být i obecnější studií dobra a zla, zločinu a trestu. Všechny zpovídané „gangstery“ se Nesvačilová postupně snaží konfrontovat s morální otázkou jejich činnosti, a vždy se jí dostává podobné odpovědi – ničeho nelitují, nedělali nic špatného, jen brali těm, kteří už před tím kradli. Tvrdí to i Samopalník, který si po návratu z vězení nechal na paži vytetovat 23. žalm a prohlašuje, že touží po normálním životě a rodině. Je to totální absence morálního rozměru, nebo „jen“ snaha omlouvat si své jednání ve snaze přežít dál ve společnosti? Může se člověk změnit, a jakou roli v tom hrají faktory jako rodinné zázemí nebo délka trestu? Takové otázky se vynořují během filmu stále intenzivněji.
Dalšími členy gangu, se kterými Nesvačilová natáčela, byl „Zelinář Olda“ a „karatista Kája“ – asi nejupřímnější a nejméně poznamenaný svou minulostí. Režisérka točila i se samotným Davidem Berdychem – nejprve zprostředkovaně skrze dopisování během jeho věznění, později i osobně. Ve filmu vystupuje nejméně a i proto zůstává jeho osobnost nejméně zřetelná.
Vykašlali se na nás
Byť jí není věnována výhradní pozornost, je klíčovou osobností filmu samotná Helena Kahnová, která sama sebe prezentuje jako člověka semletého frustrací z více než dvacetiletého působení u policie, zároveň ale neztrácí chuť k životu a dokonce ani vůli začít znovu a jinak. S trpkostí, ale věcně líčí tehdejší i současné poměry u policie, vysvětluje, že v době největšího ohrožení neměla přidělenou žádnou oficiální ochranu a svěřuje se i s absurdní „výškou“ odměny, kterou za dopadení gangu dostala.
Přestože režisérka ráda zdůrazňuje, že když Kahnová začínala pracovat na kauze Berdychova gangu, byla to mladá, atraktivní modrooká blondýnka mezi týmem mužů, sama Kahnová se do role květinky mezi trním rozhodně nestaví. Svou ženskost nepopírá, ale nestaví ji na odiv ani s ní vědomě nepracuje, tak jak to dělá právě Nesvačilová. Kahnové přirozená, neokázalá a neproklamovaná víra v nutnost rozlišení dobra a zla a její jasný morální profil stojí v až biblickém kontrastu k uhýbání, výmluvám a falešným gestům gangsterů a posouvá film do roviny moderního podobenství o zločinu a trestu. A také o nezbytném odpuštění, které opět ztělesňuje sama Helena Kahnová. Svou úhlavní „oběť“ Davida Berdycha nejenže lituje, ale nedělá jí problém se s ním napít nebo mu dokonce usmažit řízky.
