Carl Orff v retro stylu v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Carl Orff (1895-1982) se při hledání cest hudebního divadla ve změti avantgardních stylů s atonalitou a dodekafonií expresionismu Druhé vídeňské školy Arnolda Schönberga a Albana Berga, politicky angažovaným hudebním divadlem Kurta Weilla a Bertolta Brechta nebo provokacemi i Novou věcností Paula Hindemitha vrátil ke kořenům. Ve svém kompozičním stylu, který po zásadním zvratu v roce 1937 nastolila jeho nejslavnější skladba, kantáta Carmina burana, podobně jako ve svém didaktickém hudebním a pohybovém systému Schulwerk hledal prapůvodní sílu a podobu hudby. Vedle lidského hlasu a řeči v ní mají důležitou roli bicí nástroje, skandování, opakování ostinátních figur, motorismus. A pro své pojetí divadla čerpal z lidových a barokních zdrojů, ve které iluzi psychologického realismu rozbíjejí hravost a střihy. Z těchto principů vycházejí i jeho dvě opery podle pohádek bratří Grimmů – Měsíc (1939) a Chytračka (1943), které se vzhledem ke své zhruba devadesátiminutové délce hrávají v jednom večeru.

Carl Orff: Měsíc. ND Praha. Režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Simona Rybáková.

Carl Orff: Měsíc. ND Praha. Režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Simona Rybáková.

Carl Orff: Chytračka. ND Praha. Režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Simona Rybáková.

Carl Orff: Chytračka. ND Praha. Režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Simona Rybáková.

Režisér Jiří Nekvasil a jeho spřízněný tým scénografa Daniela Dvořáka, kostýmní výtvarnice Simony Rybákové, pohybové spolupracovnice Ladislavy Košíkové a gagmana Števa Capko nevsadili na inscenační propojení obou stylově příbuzných Orffových oper, ale nebáli se kontrastu. Byl zásadní. Začali Chytračkou - trojice lišáckých pobudů v ní komentuje příběh o dceři sedláka, která díky svému důvtipu získá pozornost, zájem, ruku a nakonec i respekt domýšlivého krále. Pro její scénickou podobu vyšli z Orffova akcentu na rytmickou složku partitury. Souzněl s výtvarnou i hereckou inspirací avantgardními styly od futurismu přes konstruktivismus, poetiku Osvobozeného divadla až k op artu s geometrickými černobílým obrazci a vzory v kontrastu s pestrobarevnými kostýmy. Orffovu dynamickou motoriku a humornou nadsázku podpořila i šestice mimů v bachratých werichovských kostýmech a maskách a trhavé „loutkové“ pohyby. Škoda, že se tento princip nepodařilo aplikovat i na truhlu, ve které si Chytračka nechá domů přinést krále, a poslední scéně tak chyběla vtipná tečka. Zcela mimo jinak nápaditě zvolenou poetiku se ovšem ocitla trojice vychytralých chlapíků, u Orffa označených jako pobudové, kteří ale nedostali podobu klaunů nebo kabaretiérů, jak by se v logice inscenačního řešení dalo očekávat, ale tří všeho schopných současných lobbyistů s mobily. Jejich rádoby politické narážky na kapříky, Babiše nebo vítězství pravdy a lásky s citací písně „Ať mír dál zůstává“ svou trapností překročily přijatelnou mez.

Carl Orff: Měsíc. ND Praha. Režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Simona Rybáková.

V Měsíci Vypravěč líčí historku o čtveřici kumpánů, kteří ve vedlejší vesnici ukradnou měsíc, dovezou ho do té své a na jeho svitu slušně vydělávají. Po smrti si každý tu svou čtvrtku vezme do záhrobí, kde měsíční světlo probudí mrtvé. Vypukne tu bujarý mejdan, jehož hluk se dostane až ke sluchu nebeského strážce vesmírného pořádku, než zjedná nápravu: Měsíc pověsí na nebe, aby pěkně svítil všem lidem na zemi. Orffovu metaforu „divadélka světa“, jak zní podtitul díla s triádou země – záhrobí – nebe a apoštolským vypravěčem typickým pro barokní oratorium, inscenátoři nahradili parodií na socialistickou NDR. Ostalgie fungovala až obdivuhodně přesně. Děti v pyžámkách se vzorně usadí před televizi a večerníčkový televizní mužíček Sandmännchen před nimi předestře obraz nočního kempu, kde pracující soudruzi tráví zaslouženou dovolenou, než čtveřice bítníků parodujících skupinu Puhdys vyleze z trabantu, měsíc naloží na přívěs a všem ujede. Záhrobí pak má podobu průčelí paneláku, ze kterého vylézají ikony NDR – zpěvák Dean Read, cyklista Olaf Ludwig, konferenciér a tanečnice východoněmecké televizní show Ein Kessel Buntes, včelka Mája, Vinnetou a Nšo-či, ale i pohraničník s puškou, sputnik a generální tajemníci Walter Ulbricht a Erich Honecker, kteří se zaštiťují Brežněvem. Jejich „řádění“ v kontextu sestřihu z dobového televizního zpravodajství a komentáře sboru v teplákových soupravách s emblémem DDR vyznělo pro někoho jako hodně mrazivá groteska, pro jiné třeba jako sentimentální vzpomínka na dobu dětství a dospívání, pro jiné jako zdlouhavá nuda. V každém případě ale bylo ke zvážení, zda Petrovo opěvování vína, hloubání nad řádem světa a zahánění nebožtíků zpět do rakví nezredukovat škrty – nejen v této ostalgické koncepci. Zjevení Petra zpoza sputniku, který ovšem ve sněhobílém kožichu s límcem jako beránkem hříchy světa nesnímá, byl sice vtipný nápad, ale ani v kombinaci s přehlídkou německých socialistických ikon na lávce před orchestrem na tak dlouhou plochu nevystačilo.

Carl Orff: Měsíc. ND Praha. Režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Simona Rybáková.

Carl Orff: Měsíc. ND Praha. Režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Simona Rybáková.

Partitura Chytračky i Měsíce zní zdánlivě odlehčeně, skrývá však záludnosti rytmické, ale i stylové, když lyrickou árii v bezprostředním střihu vystřídá zemitá hospodská odrhovačka, patetický paján přejde v jadrný cajdák nebo biedermeierovský Liederafel v kabaretní šlágr. I když se ne vždy dařilo udržet v rytmicky komplikovaných místech precizní souhru, parafráze různých stylů měly v hudebním nastudování Zbyňka Müllera vtip a švih, což podpořila i barevná pestrost díky bohatě exponovaným dechovým nástrojům včetně pikol, basklarinetu nebo kontrafagotu, rozsáhlé baterii bicích, ale i harmonice nebo varhanám.

Lepší sólistické obsazení si Národní divadlo „schovalo“ až na druhou premiéru. Uvězněný Sedlák v Chytračce naříká, ale hlavně (svatý) Petr v Měsíci, v bělostném kožichu s límcem z beránka (který ale hříchy světa nesejme) „světovládně“ mudruje v podání basisty Zdeňka Plecha mnohem živěji, než když František Zahradníček příliš fádně poučuje. Také Olga Jelínková při druhé premiéře i díky své specializaci na koloraturní obor vystihla důvtip, ale i něhu Chytračky přesněji než Jana Sibera. Ješitná samolibost Krále měla ve výkonu Svatopluka Sema výraznější nadsázku, zatímco alternující Roman Janál brilantně uplatnil hlavně svůj komediantský talent. V parodii na lobbyisty, resp. dlouhovlasé bítníky si ovšem zařádilo spontánněji kvarteto premiéry první - Jiří Hájek, Jiří Rajniš ml., Josef Moravec a Pavel Švingr. Zvláštní kombinace snové grotesky se podařila při obou premiérách Jaroslavovi Březinovi v obtížné vysoko položené falzetové tenorové roli Vypravěče, zde večerníčkového Sandmännchena.

Osvědčený tandem Jiří Nekvasil – Daniel Dvořák v Orffových operách vytvořil jednu ze svých nejlepších inscenací, která konečně v Národním divadle prolomila nepříliš výrazné výsledky minulé sezóny.

Plachetkův Leporello z MET
I když se u nás už desátá sezóna přímých přenosů z Metropolitní opery stala zavedenou součástí operního života u nás, zařazení Dona Giovanniho poutalo zvláštní pozornost – do role Leporella byl obsazen basbarytonista Adam Plachetka. Po Vladimíru Chmelovi v menší roli Hajného v předloňské Dvořákově Rusalce teprve druhý Čech, který se do tohoto novodobého fenoménu prezentace operních inscenací dostal.

Nezklamal. Ba dá se říci, že patřil k pěvecky, ale i představitelsky k nejlepším sólistům přenosu. Prostřednictvím mikrofonů vynikla hutnost jeho tmavého hlasu v kontrastu se světlejším a přes snahu zvukařů výrazně menším barytonem Simona Keenlysidea. V hudebním pojetí Fabiana Luisiho nemohl uplatnit nuance, které předvedl v Leporellově slavné rejstříkové árii při únorovém benefičním koncertě na pražském Žofíně, když s ironickým nadhledem vtipně hlasem charakterizoval věk nebo povahu milenek Dona Giovanniho. V MET se mu ovšem dařilo v postavě plebejského sluhy i herecky pointovat situace tak, že byl jediný, kdo do Mozartova dramatu giocoso vnesl záblesky komiky. Publikum v MET i v kině rozesmál, když drtil Donnu Elvíru dalším a dalším výčtem jmen Giovanniho milenek, když v přestrojení za Giovanniho napodoboval jeho gesta směrem k Elvíře, na kterou se pak s gustem macha žádostivě vrhl. Diváci spontánně reagovali, když se na Giovanniho hostině hladově cpal kuřecím stehnem nebo když se snažil před trestajícím komturem omluvit chování svého pána.

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni. Metropolitní opera. Adam Plachetka (Leporello).

Plachetka si tak Leporellem zkompletoval svoji kolekci tří postav v této Mozartově opeře –vystupoval už ve třinácti různých nastudováních nejen v titulní postavě Dona Giovanniho (mj. na Hudebním festivalu Znojmo, ve Stavovském divadle, Vídeňské státní opeře nebo berlínské Německé opeře), ale i jako Masetto (salcburský festival, londýnská Královská opera, berlínská Německá státní opera). A zdá se, že Leporello je mu typově i hlasově nejbližší.

Inscenace sama nepatří v produkci MET k nejzdařilejším, jak bylo zřejmé už z prvního přenosu tohoto nastudování Dona Giovanniho před pěti lety. Lze pochopit, že se divadlo velikosti Metropolitní opery nebude pouštět do vytříbené historicky poučené interpretace na dobové nástroje ani při své závislosti na soukromých donátorech do kontroverzních pobuřujících výstřelků, jak je známe z režie Clause Gutha na salcburském festivalu s Giovannim a Leporellem jako feťáckými ztroskotanci nebo Calixta Bieita plnou násilí a drasticky vulgárního ponižování. V obsazení moderního velkého symfonického orchestru zněla (v pražském kině Aero) pod taktovkou Fabia Luisiho velkooperně rozmáchlá verze, v níž aspirace na vytříbený mozartovský styl nebyla prioritou. Ani britský režisér Michael Grandage, nositel řady prestižních divadelních cen, nijak neexperimentoval: se svým scénografem Christopherem Oramem a uchýlil se k prvoplánové ilustraci příběhu o chlapíkovi, který se nepříliš vynalézavě honí za ženskými. Nebyla to ani drama, natož žertovné. Před průčelím dvoupatrového oprýskaného domu s řadami balkónků, jejichž žaluzie se mohou otevírat a vyjevovat malebné výjevy okounějících krasotinek nebo černých soch v kápích, naaranžoval postavy v rokokově historizujících kostýmech především tak, aby se jim dobře zpívalo. Světelný design Paula Constabla ovšem vytěžil z banálně řešených situací maximum. Giovanniho zmizení v ohních a dýmech do propadliště nebylo ani velkolepé ani vynalézavé. I v našich oblastních divadlech se prostopášník propadá do pekel zajímavěji a třeba Leporellovu rejstříkovou árii jsme už i v domácích podmínkách viděli mnohokrát rozehranou výrazně vtipněji – jakkoli nemáme k dispozici hvězdnou sestavu zpěváků.

Sólisté z MET svoji profesionalitu projevili i tím, že se podřídili onomu univerzálně globalizovanému stylu velkého zvuku i hlasů - za vydatné pomoci zvukařů, kteří namíchali hlasitost zpěváků tak, že z reproduktorů čněly nad orchestrem až nepřirozeně. Ale ani tak jsme při přenosu neslyšeli výkony, které by patřily v mozartovském oboru k vzorovým. Simon Keenlyside se v titulní roli utápěl spíše ve svém intelektuálním hloubání nad uspořádáním světa, než aby z něj vyzařovalo charisma neodolatelného svůdníka. Paul Appleby sice po první árii Dona Ottavia Dalla sua pace zklidnil své vibrato, ale v té druhé – Il mio tesoro intanto si nedokázal poradit s koloraturami. Ty byly nad možnosti Hibly Gerzmavy jako Donny Anny i Malin Byström, jejíž hlas zněl zastřeně zejména v přidané a velice obtížné vídeňské árii Donny Elvíry Mi tradi quell’alma ingrata. Bas Kwangchula Youna měl vskutku rozkmit starce, který jako do posledního detailu obživlá černo-šedá socha působil hodně triviálně. Ani Serena Malfi jako Zerlina a Matthew Rose v roli Masetta nedodali tomuto přenosu Mozartova Giovanniho patřičný lesk.

I druhý přenos Dona Giovanniho potvrdil, je přes velkolepou věhlasnost MET je toto nastudování globalizovaně provinční – chybí mu především ten machistický a svatokrádežný rozměr, který je podstatou Mozartovy partitury o potrestaném prostopášníkovi.

Cura jako pedagog své tajemství nepředal
Charismatický José Cura, rezidenční umělec Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, se podobně jako v loňské sezoně i v programu letošní 82. uplatňuje nejen jako sólista, dirigent a skladatel, ale i jako pedagog mistrovských kurzů. Účastníci pro kurzy v únoru 2016 byli vybráni na základě životopisů a nahrávek. Na koncertě ve Smetanově síni s orchestrem FOK pak výsledky své práce představili sopranistka Barbora Řeřichová Perná, mezzosopranistky Ester Paulů, Barbora Polášková, Dana Šťastná, Alžběta Vomáčková, basista Lukáš Hynek-Krämer a tenorista Ján Kostelanský.

Určitě je třeba přivítat každou příležitost pro sólisty mladé generace v tak náročném a konkurenčním oboru, ke kterému dnes patří sólový zpěv. Tím spíše, když mohou vystoupit s orchestrem. Koncert v rámci cyklů FOK však bohužel nepatřil k těm zdařilým. Důvodů bylo několik.

Tím prvním byla dramaturgie programu. Zařazení operních předeher nebo intermezz má své oprávnění na sólovém recitálu. Na koncertě, který měl být prezentací mistrovské pěvecké třídy a na kterém vystupovalo kromě Cury dokonce sedm sólistů, však uvedení čtyř instrumentálních čísel postrádalo smysl. Ubíralo čas těm, kvůli kterým se koncert konal. Orchestr FOK sice hrál předehry k Lazebníkovi sevillskému, Luise Millerové a Síle osudu a intermezzo z Komediantů s profesionálním přehledem, ale do tolikrát obehraných skladeb nepřinesl pod taktovkou jakkoli italsky temperamentního Marca Comina nic nového ani zajímavého.

Druhým důvodem byla volba repertoáru většiny účinkujících. Volili ty nejslavnější ze slavných árií, ve kterých se vystavují nesmlouvavé konkurenci mnoha svých zkušenějších kolegyň. Prorazit skrze Sì, mi chiamano Mimi z Pucciniho Bohémy, árii Rossiniho Rosiny Una voce poco fa, Habaneru z Carmen nebo vévodovu árii La donna è mobile z Verdiho Rigoletta je opravdu úkol navýsost nesnadný. A pouštět se na začátku kariéry do tak vypjatých dramatický partů jakými je árie Eboli O don fatale, jak se o to pokusila Ester Pavlů, se zdá být předčasné.

Třetím, nejpodstatnějším důvodem, byla prezentace výsledků mistrovských kurzů Josého Cury. „Nestačí jen umět zpívat. Než se dostanou mezi nejlepší, musí se stát osobnostmi“, prohlásil Cura na nedávném setkání s novináři o mladé generaci sólistů. Dalo by se očekávat, že své rady zaměří právě na nacházení osobité interpretace zvolených árií. Tím spíše, že jeho pěvecké výkony se zejména v poslední době opírají více o charisma jeho osobnosti a intenzitu výrazu, než o pěveckou suverenitu, jak ukázal ostatně na začátku koncertu v prologu Tonia z Leoncavallových Komediantů i v duetech. Jakoby si však Cura toto své „tajemství“ schoval pro sebe. Vystoupení sólistek a sólistů směřovala více ke krásným tónům než ke snaze vyjádřit osobitě obsah zpívaných árií. A to přitom všichni mají za sebou četné jevištní zkušenosti a Barbora Polášková, která na koncertě zpívala Habaneru Carmen a duet C’est toi. C’est moi s Josém, vytvořila roli vášnivé cikánky komplet v olomoucké inscenaci.

Z celého večera se nakonec nejpřesvědčivěji prezentovala svým objemným a barevně bohatým mezzosopránem Alžběta Vomáčková. V rozsáhlé závěrečné scéně z Verdiho Aidy dala Amneris, kterou zpívá v liberecké a budějovické inscenaci, potřebnou milostnou vášeň a touhu zachránit zrádného vojevůdce Radama, kterého miluje a nenávidí zároveň.

Inspirace na dny příští
Claudio Monteverdi: Vespro della beata Vergine (Mariánské nešpory). Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704, dirigent Václav Luks. . Praha, Rudolfinum pondělí 24. října a úterý 25. října 2016 19:30 h.

Wolfgang Amadeus Mozart: Requiem d moll KV 626. Jana Šrejma Kačírková – soprán, Markéta Cukrová – alt, Josef Moravec – tenor, Tomáš Jindra – bas. Kühnův smíšený sbor, sbormistr Marek Vorlíček. Symfonický orchestr hl m. Prahy FOK, dirigent Vojtěch Spurný. Kostel sv. Šimon a Juda úterý 25. října 2016 19:30 h.

Elīna Garanča – Meditation. PKF – Prague Philharmonia, dirigent Karel Mark Chichon. Na programu Johann Sebastian Bach, Charles Gounod, Gaetano Donizetti, Giuseppe Verdi, Pietro Mascagni, Georges Bizet. Obecní dům, Smetanova síň středa 26. října 2016 19:30 h.

Julius Zeyer / Josef Suk: Radúz a Mahulena. Osoby a obsazení: Mahulena (Marie Glázrová), Radúz (Václav Voska), Stojmír (Zdeněk Štěpánek), Runa (Leopolda Dostálová), Prija (Dana Medřická), Živa (Jarmila Krulišová), Královna Nyola (Julie Charvátová), Radovid (Jaroslav Průcha), Přibina (Otakar Brousek), Vratko (Bohumil Záhorský) a Pohádka (Jiřina Petrovická). Zpívané části: Libuše Domanínská, Antonín Zlesák a Přemysl Kočí. Spoluúčinkují Pěvecký sbor Československého rozhlasu v Praze, sbormistr Ladislav Černý, a Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK, řídí Václav Smetáček. Připravil a uvádí Jindřich Bálek. Český rozhlas Vltava, sobota 29. října 2016 19:30 h.