Koncert provázela změna: Philip Glass měl původně koncertovat v klavírním duu s Japonkou Maki Nemekawa. Ta ale onemocněla a skladatel tedy pozměnil program, který „ušil na tělo“ přímo Pražanům, a přijel sólo. Což sice v jeho případě není v historickém kontextu nic extrémně překvapivého, nicméně s blížící se osmdesátkou, kterou oslaví (mj. premiérou zcela nové 11. symfonie) 31. ledna příštího roku, už tíži sólového koncertování na svá bedra nebere často.
Hudba, jakou nejčastěji rozumíme pod pojmem minimalismus, celý večer ohraničovala. Nejstarší skladba Mad Rush z roku 1980 je klasickou skládankou proplétajících se několikatónových motivů, které dynamicky gradují a zase se jakoby stahují. Původně varhanní „kolečka“ mají ve vypjatých okamžicích až jásavou atmosféru, která je pro tento druh Glassových skladeb typická. Vlastně podobnou strukturu, i když mnohem zadumanější náladu, pak měl jediný přídavek a definitivně poslední kus koncertu, závěrečná část jednoho z nejznámějších autorových komorních děl Glassworks (1982).
  |
Rozvíjení minimalistických struktur ve sféře nikoli čistě tónové, nýbrž převážně akordické, přinesly čtyři části klavírního díla Metamorphoses (1989), inspirovaného mimo jiné povídkou Franze Kafky Proměna. Zacykleným opakováním harmonie, kterou pak dotváří v proměnlivých detailech, se vlastně Glass blíží písňové stavbě, která pracuje podobně. Pátý díl Metamorphoses nicméně dotahuje koncept minimalismu „na opravdové minimum“, kdy se různými motivy proplétá repetitivní struktura pouhých dvou tónů ve střední poloze a jedním úsporně přidávaným basovým.
V původním plánu koncertu klavírního dua Glasse s japonskou kolegyní byly především skladbičky z autorova cyklu Etudes, který skladatel dokončil v roce 2013. Tři z nich, konkrétně s pořadovými čísly 2, 9 a 10, provedl Glass sólově. V nich už původní minimalistický, nebo chceme-li repetitivní koncept ustupuje daleko do pozadí a etudy vlastně nejsou nijak vzdálené standardním klavírním miniaturám. I na těchto třech uvedených ukázkách byly znát rozdílné přístupy, kterými zjevně chtěl dát skladatel najevo své široké možnosti.
Jednoznačným vyvrcholením večera, zdaleka nejen díky zařazení na jeho závěr, byla Wichita Wortex Sutra, plod spolupráce Philipa Glasse s Allenem Ginsbergem, součást jejich společné opery Hydrogen Jukebox z roku 1990. Nežijícího básníka velmi dobře suploval záznam jeho recitace protiválečné litanie z roku 1966, recitace až herecky dramatické (kdo byl přítomen básníkovým pražským návštěvám, jistě si na jeho styl vystupování dobře pamatuje), kterou neméně dokonale doplňovala Glassova rozmáchlá hudba - celek vlastně opět nebyl vzdálen svérázné „artové“ písni.
Kdybychom interpretační provedení Philipa Glasse jako klavíristy chtěli poměřovat nahrávkami jeho skladeb, možná bychom byli zklamáni, Glass je skutečně především skvělý skladatel. Na druhé straně má ale ojedinělý výraz, který i v těch nejrepetitivnějších (a vlastně až matematicky vystavěných) pasážích dodává hudbě krásný, živelný, lidský rozměr. Glass prostě není žádný robot. Opětovné setkání s jeho charismatem se řadí k nejsilnějším hudebním zážitkům letošního roku.
