Sting nejprve uvedl novinky ve Spojených státech, ostatně právě tam byla deska v produkci zpěvákova manažera Martina Kierszenbauma natočena. A adresa studia na křižovatce 57. Street a 9. Avenue posloužila za poněkud krkolomný název nového alba.
Ovšem spojit evropskou premiéru s otevřením Bataclanu, to byl mimořádně chytrý tah. Zpráva o tomto koncertu samozřejmě obletěla celý svět, dostala se na titulní stránky deníků (včetně Lidových novin) a takové reklamy by se pouhému vydání alba, byť podepsaného tak slavným jménem, zcela určitě nepoštěstilo.
Dlužno dodat, že ze Stingovy strany to bylo nejen dobře spočítané, ale svým způsobem i odvážné. Nevsadil totiž při takové výjimečné příležitosti jen na svoje největší hity (jakkoli ani ty na programu nechyběly), ale jádro koncertu tvořilo právě šest nových písní a sedmá ve druhém přídavku celý sobotní koncert uzavřela.
Symbolické pak jistě bylo, v souvislosti s bataclanskou tragédií i světovou politickou situací, přizvání libanonského trumpetisty Ibrahima Maaloufa do dvou písní s orientálními prvky: kromě staršího hitu Desert Rose také do novinky Insallah, ke které se ještě dostaneme.
Kroky mimo
Cesta k novému písničkovému poprockovému albu s původním, nikdy dříve neslyšeným, repertoárem byla pro Stinga dlouhá a patrně i dosti trnitá. 57th & 9th totiž vyhovuje všem těmto přívlastkům poprvé po dlouhých (v oblasti popu, jehož je Sting hvězdou první velikosti, dokonce velmi dlouhých) třinácti letech od desky Sacred Love. Mezičas kromě běžných koncertů s výběrem největších hitů a společných turné s kolegy Paulem Simonem a Peterem Gabrielem zaplnil projekty buď vedlejšími, nebo recyklačními. Sice nikdy nespadl pod vysoko nasazenou laťku kvality, ale s každým dalším krokem mimo v jeho fanoušcích narůstala obava z vyschnutí pramene Stingovy inspirace.
Nejprve se Sting zamiloval do loutny a na album Songs from the Labyrinth v roce 2006 v duu s bosenským loutnistou Edinem Karamazovem natočil skladby z přelomu 16. a 17. století. O tři roky později příjemně překvapil albem If on a Winter’s Night... s klasickými a lidovými vánočními písněmi. V roce 2010 následoval albový i koncertní projekt Symphonicities s úpravami nejslavnějších stingovek pro symfonický orchestr (jeden z mála projektů tohoto druhu v dějinách populární hudby, který dával smysl a byl aranžérsky skutečně invenční). A doposud poslední album The Last Ship před třemi lety obsahovalo písně ze stejnojmenné divadelní hry, jež vycházely z anglické lidové hudební tradice.
Proto, když se v červenci letošního roku objevila zpráva, že ještě letos vydá Sting plnocennou novinku, byla to nejen pro jeho fanoušky, ale vlastně pro celou scénu populární hudby velká událost. A když se na samém začátku září objevil v médiích první singl I Can’t Stop Thinking About You, očekávání ještě vzrostlo.
Soucit s uprchlíky
První singl a zároveň písnička, která do nepříliš nabubřelého, desetitrackového (a ani ne čtyřicet minut trvajícího) alba uvádí, je totiž vysloveně rocková. A navozuje tak atmosféru desky, jakou vlastně Sting na sólové dráze ještě nenatočil. Jestli se něčemu alespoň ve smyslu určité „sofistikované syrovosti“ podobá, jsou to první alba kapely Police. Výrazná ducající rytmika s dominantní rytmikou Stingovy baskytary a bicích Vinnieho Colaiuty, jež je podkladem pro kytarové akordy Dominika Millera, a energie s exponovaným vokálem, který ve sloce „pod tlakem“ sází jednu frázi za druhou a v refrénu se rozprostře do klenuté melodie, to je policeovský Sting jako vyšitý. Byť v oněch klasických dobách uměl ony melodie i o dost silnější.
Co možná překvapí, a to prakticky na celém albu, je jeho primární kytarovost. V soupisu instrumentace sice u většiny písniček čteme varhany nebo piano, ale tyto nástroje jsou v mixu potlačeny kamsi dospod, jen jako tušená výplň prostoru. Z hlediska producenta alba Martina Kierszenbauma je to sympatické potlačení vlastních ambic – on sám je totiž klávesista.
Volnější songy jako 50.000 nebo Down, Down, Down do stingovského obrazu zapadají bezezbytku, poznali bychom je i bez povědomého hlasu. Akusticky dvoukytarová (Sting a Miller) Heading South On the Great North Road je oproti skromnému aranžmá v pozitivním slova smyslu jednou z nejvykonstruovanějších skladeb alba. Takové písničky psal Sting na svá první sólová alba v 80. letech. A vedle této komorní polohy stojí Petrol Head, jedna z nejrockovějších Stingových písniček vůbec. V podstatě bychom ji mohli označit za punk lidí, kteří umějí hrát.
Písnička, o které se v souvislosti s tímto albem bude asi nejvíce mluvit, je Insallah. Neboli Stingův – samozřejmě očekávaně – soucitný pohled na problematiku uprchlíků, za použití arabského hudebního motivu a titulního slova z muslimské modlitby. Budiž ovšem řečeno, že píseň pravděpodobně žádné píchnutí do vosího hnízda nezpůsobí. Lze předpokládat, že Stingovi fanoušci mají už jaksi od podstaty na imigraci dost podobný názor. Tedy v tom smyslu, že nemusí být zrovna za každou cenu „vítači“, ale rozhodně pociťují s lidmi v těžké životní situaci alespoň onen zmíněný soucit. A ti, kteří to mají jinak, nebo dokonce naopak, patrně Stinga neposlouchají už proto, že jim svým aktivismem leze na nervy dlouhá léta.
Album 57th & 9th je sympatické už svou samotnou existencí. Je zprávou, že Sting ještě nerezignoval na vlastní tvorbu. Nicméně: zda se z něj některá píseň vřadí mezi to nejlepší od tohoto kdysi výjimečného autora, je otázka.
