S plnou vahou diskutabilnosti každého absolutního tvrzení je třeba říci, že tohle duo je to nejoriginálnější, co lze potkat na (česko)slovenské scéně tak či onak pracující s bluesovým fenoménem. O to víc mrzí, že po albech Diversion (2012), Inversion (2014) a Live (2015) je Conversion proklamovaně poslední nahrávkou dvojice a po jeho vydání bude následovat i konec koncertování.
Ale jak muzikanti píší v bookletu jako dodatek k soupisu skladeb poslední desky, již uzavírá předělávka The End od The Doors: Konec vždycky znamená nový začátek. Rozhodně je třeba ocenit, že odmítají nadále podle jednoho modelu vařit z vody a skutečně se rozhodli odejít na vrcholu kvality.
Procházka a Wolf za dobu existence dua nesložili jedinou písničku. Koncept tvorby dua je v tom, že si vybírají z bluesových standardů, ale i rockových hitů to nejinspirativnější a přetvářejí to k obrazu svému. Dokonce tak daleko, že mnohdy zůstává původní jen text a jako spoluautoři hudby se právem uvádějí oni sami.
Přepestrá proveniencí a stylem je i tato deska. Najdeme na ní hit Stevieho Wondera Superstition i píseň temné hvězdy mississippského blues Roberta Johnsona Hellhound On My Trail, Fogertyho téměř už „odrhovačku“ Proud Mary, stejně jako stounovskou Gimme Shelter, Gimme Back My Bullets jižanských Lynyrd Skynyrd či píseň When the Levee Breaks od kytaristky a zpěvačky 30. let Memphis Minnie, již proslavili Led Zeppelin.
Podstatné tu ale není tolik „co“, nýbrž hlavně „jak“. Procházka s Wolfem nahrávky dotvářejí improvizací, dodávají jim značně psychedelický odér, ale dokážou být i velmi komorní, až něžní (River Runs Deep J. J. Calea). Z jejich alba neční nástrojové mistrovství, jakkoli je u obou nezpochybnitelné, ale především silná atmosféra a vzájemná komunikace. Tedy to nejdůležitější.