Kritická edice Seifertova souborného díla začala vycházet v nakladatelství Akropolis pod vedením literárního historika Jiřího Brabce v roce 2001. Po deseti svazcích však byla přerušena pro nedostatek financí a zájmu čtenářů. Zatímco v 80. letech vycházely Seifertovy knihy v desetitisícových nákladech a stály se na ně před knihkupectvími fronty, dnes se zájem o jednotlivé svazky Díla Jaroslava Seiferta pohybuje kolem 500 kusů. Nakonec se nakladatelství Filipa Tomáše Akropolis podařilo vydávání edice obnovit a dovést (téměř) do finále. Z plánovaných šestnácti svazků zbývá již jen ten poslední, který bude obsahovat básníkovu bibliografii a dodatky.
Co vadilo v 80. letech
Všecky krásy světa, které edici Dílo Jaroslava Seiferta završují, jsou dnes již klasickým textem a „povinnou četbou“. Poprvé vyšly před pětatřiceti lety souběžně ve dvou exilových nakladatelstvích – 68 Publishers v Torontu a Indexu v Kolíně nad Rýnem.
O rok později, v roce 1982, byly vydány v cenzurované podobě iv Československu v nákladu 20 000 výtisků. Pro normalizátory české kultury byly nepřijatelné některé osobnosti, které Seifert jmenoval (např. Mikuláš Medek, Vratislav Effenberger nebo Jaromír Hořec). Zmizet musela také přímočará charakteristika Marie Majerové („Jakou to velikou a závratnou cestu urazila hezoučká služtička z Budapešti.“). Cenzuře padly za oběť také zmínky o pronásledování církve po roce 1948. Pro obrovský zájem čtenářů pak Všecky krásy světa vyšly v roce 1985 v reedici v nákladu 50 000 výtisků. První domácí necenzurované vydání vyšlo až v roce 1993.
Za svou finální podobu vděčí Všecky krásy světa editorce Marii Jiráskové (* 1938), která s básníkem připravila již první exilové vydání. Jaroslav Seifert tehdy byl, jak připomíná editorka v doslovu, pod různými tlaky, aby dílo vydal nebo naopak nevydal v zahraničí. Nakonec se nepotvrdily obavy těch, kteří Seiferta od exilového vydání zrazovali s argumentem, že pak nebude moci doma vůbec publikovat.
„Na současném, kritickém vydání jsem pracovala nejméně tři roky,“ říká Marie Jirásková. „Těžké bylo již dohledávání rukopisů, dlouho jsem se snažila nalézt nějaký vydavatelský text, ale to se mi nepodařilo. Ten, který poslal Seifert do nakladatelství, si vyžádal aparát Ústředního výboru KSČ a od té doby je nezvěstný. Hodně času pak zabralo skládání toho, co je k dispozici. Není ale vyloučeno, že se ještě někdy někde u někoho nějaký rukopis objeví.“ Ještě obtížnější byla práce s druhým vzpomínkovým textem Co všechno zavál sníh, jehož rukopis se vůbec nepodařilo dohledat.
O nikom špatně
František Kautman v jedné z prvních reflexí básníkových vzpomínek v roce 1983 v samizdatových Historických studiích napsal, že „Seifert je tolerantní v nejkrásnějším slova smyslu a má jednu vzácnou vlastnost: nedovede o lidech mluvit špatně. A i tam, kde ho k tomu nějaké okolnosti donutí, činí tak ostýchavě a jakoby nerad.“ Tato charakteristika ani po letech neztratila na výstižnosti. Přestože Seifertovy vzpomínky nejsou žádná nakašírovaná selanka a pojednávají i o vážných či tragických událostech, čiší z nich hluboce pozitivní přístup k životu.
Básník nalézá „všecky krásy světa“ i ve věcech, které na první pohled zase tak krásné nebyly. A dovede o tom krásně vyprávět, přestože v knize o sobě píše, že není dobrý vypravěč, protože příliš spěchá. Kdyby tak viděl, jak spěcháme my...
Snad si Seifertovy vzpomínky v kritickém vydání najdou více než těch obvyklých pět set zájemců.
DÍLO JAROSLAVA SEIFERTA SVAZEK 15 – VŠECKY KRÁSY SVĚTA, CO VŠECHNO ZAVÁL SNÍH, DODATKY Marie Jirásková (ed.) Vydal Filip Tomáš – Akropolis, Praha 2016 (s vročením 2015) 720 stran |
