Premiéru bez fanfár - před nepříliš velkým počtem posluchačů v malém vesnickém kostelíku - podle dobových zápisů provázelo bubnování deště a vanutí silného větru. Vánoce 1796 byly navíc bez sněhu. Svým radostným poselstvím a poetikou Rybova mše musela zaujmout hned napoprvé, protože se zřejmě rychle rozšířila po kraji. V té době jednatřicetiletý skladatel si jí však nijak zvlášť necenil, alespoň o tom neexistuje žádná zmínka. Mohl to být jen jeden z kamínků rozsáhlé kompoziční mozaiky, který v Rybově případě čítal přes 1500 skladeb duchovních i světských.
„Je to skladba, kde autor nic nepředstírá, tvoří jasně a prostě, nemyslí na kontrapunkt a mistrovskou skladbu, ale na posluchače, a pod rukama - možná aniž to sám tuší - mu vzniká opravdu geniální kus,“ myslí si o „Rybovce“ varhaník a dirigent Robert Hugo. Podle odborníků je Rybova mše nejen posluchačsky vděčná, ale nečiní nijak přehnané nároky ani na interprety. Sbory zvládnou amatéři, stejně tak orchestrální party. Snad jen sólové hlasy „vyzní“ lépe od školených pěvců.
V první polovině 19. století, kdy se podle historiků hrála hlavně na kůrech venkovských kostelů, Rybova mše prakticky zlidověla, ve 20. století prošla renesancí, tiskem byla poprvé vydána v roce 1930.
Rybova mše má málo společného s tradiční latinskou mešní kompozicí, snad jen formální členění. Jde spíše o vánoční hru o zvěstování a příchodu pastýřů k jesličkám. K její oblíbenosti přispělo jistě i to, že je ryze česká. Ryba ji napsal záměrně prostým stylem, aby byla co nejvíce srozumitelná. Původní partitura se nedochovala. „Originální je jen obálka, v níž byl uložen opis skladby. Opisů je řada, některé mají odchylky. Na to, jak zněla skladba tak, jak ji Ryba opravdu napsal, s jistotou nedovede odpovědět nikdo,“ vysvětluje Hoyer.
„Urážka církevní hudby“
Církvi se popularita České mše vánoční svého času moc nezamlouvala. Svědčí o tom například autentická poznámka neznámého církevního hodnostáře na klatovském opisu „Rybovky“ z roku 1864: „Slátanina tato, kteráž za bezpříkladnou urážku církevní hudby považována býti musí, jest po dlouhá léta okrasou Narození Páně v Klatovech a běda řediteli kůru, kdyby kocovina tato neprovozovala se aspoň dvakrát o Vánocích...“ Skladba vyšla v roce 1930 poprvé tiskem a její renesance vlastně nikdy nepřestala. Naopak pronikla i do Evropy a je jedním z nejhranějších českých děl.
Dnes nese v Rožmitále jméno Jakuba Jana Ryby zdejší škola, stejně jako základní umělecká škola. Působí tu i Společnost Jakuba Jana Ryby, která pečuje o jeho odkaz. Rodák z Přeštic na Plzeňsku (26. října 1765), všestranně nadaný umělec i spisovatel a také pokrokový učitel, ukončil svůj život sebevraždou 8. dubna 1815. Nebylo mu ani 50 let a mnoho radosti ze života si neužil. Možná těch pár šťastných chvil vtělil hluboce věřící Ryba právě do díla, které jej tak nečekaně proslavilo.
