Činohra Národního divadla poskytla Janu Mikuláškovi ve Stavovském divadle možnost vytvořit opulentní vizuální představení opírající se o podněty, jež mu svou svébytnou poetikou nabídla Fuksova literární předloha. Spolu s tvůrcem výpravy Markem Cpinem, s nímž už delší čas spolupracuje, tak vytvořili tvůrčí tandem scénografické režie.
Na jevišti je členitá abstraktní stavba, v níž některé prvky naznačují, že by mohlo jít o monumentální obchodní centrum; toto řešení má svou abstraktností i obecnější širší význam, který nesou rovněž bezejmenné postavy, jež mají papírové nákupní tašky, v nichž se napůl skrývají končetiny krejčovských figurín a módních manekýnů. Samy ty postavy jsou však figurínami; mají stejné celohlavové bílé masky bez výrazu, stejné nevýrazné šedobílé oblečení a velice často se stejně pohybují jako organizovaná masa.
Skoro by se dalo mluvit o choreografii, která se stává součástí proměnlivé výtvarné realizace celé scény a posiluje anonymní uniformitu postav. Příznak jen naznačené neurčitosti funguje už u Fukse jako jeden z principů provázejících jeho fikční literární svět. Vzniká tak vazba mezi literaturou a scénickým divadelním tvarem, jež je zřejmě příčinou převahy vizuality tohoto představení.
Bez reálných postav...
Fuksův text upravili pro divadlo Jan Mikulášek a Marta Ljubková a jejich adaptace zachovává na prvním místě slovní materiál jako vyprávění Karla Kopfrkingla o sobě i o událostech jeho života. Rozhodující komunikace představení probíhá ovšem skrze vizualitu fiktivního jevištního světa. Do tohoto arzenálu patří i onen organizovaný pohyb anonymních postav i perfektní barevné sladění všech částic scény spoluvytvářející neméně obraznost představení. Vzniká tak celek inscenace i její jednotlivé obrazné motivy, jež sahají svou symboličností až k naprosté samostatnosti pocházející z názornosti materiálů jeviště, divadla. Často jim nelze upřít jejich sugestivitu; včetně závěru, kdy se celá scéna otáčí a stává se symbolem masového vraždění. Poetika Fuksova fikčního literárního světa slouží ovšem k tomu, aby z ní vyrostla postava Karla Kopfrkingla. A tahle kvalita inscenaci chybí. Martin Pechlát o Kopfrkinglovi vypráví přesně, s porozuměním pro všechny významy slov, ale je to chladná neosobní stylizace.
SPALOVAČ MRTVOLDramatizace: Jan Mikulášek, Marta Ljubková Režie: Jan Mikulášek Scéna a kostýmy: Marek Cpin Národní divadlo Praha, premiéra 15. 12. ve Stavovském divadle |
Celému představení chybí konkrétní životní situace a reálné postavy. Svým způsobem je to uznáníhodný výsledek režie, která vskutku v tom vysoce stylizovaném vizuálním fiktivním jevištním světě nemohla připustit jakoukoliv reálnost. Proto také Vladimír Javorský v postavě Williho Reinkeho, přítele Kopfrkinglova, jenž jej přivede do řad nacistické strany, potlačuje jakoukoliv rétorickou či emocionálně naléhavou individuální zaujatost, opět jen v důsledné stylizaci mluví o kladech nacistické zrůdné ideologie a politiky. Poněkud se vymyká – možná nezáměrně – této stylizaci Kopfrkinglova žena Lakmé (Pavla Beretová), která neustále celým tělem předvádí bezvýhradnou lásku ke svému manželovi a jejíž nohy v krátké sukni svou tělesností jsou bezděčným, ale o to důraznějším připomenutím toho, že herectví znamená také proměnu fiktivní literární bytosti v reálného člověka.
... a bez smyslu
Vizualizace nesporně utváří nové možnosti vztahů mezi obrazem a textem i divadlem jako prostředkem komunikace se společností. Patří k současným proudům v umění, jimž se nemůže Národní divadlo vyhýbat. Ale ztratí-li se v tom vizuálním toku člověk a jeho živoucí bytí, převáží-li scénografická režie svou „technologickou imaginativností“ – jak kdysi nazval určitý typ režírování Jan Grossman – nad lidskými osudy a příběhy, pak nastupuje pouhý sled obrazů a obrázků (dnešním výrazem klipů), jež postrádají smysl a jsou, pokud jde o celkovou výpověď, prostě sterilní. Což se v inscenaci Spalovače mrtvol přes všechnu ambicióznost – podle mého názoru – bohužel stalo.
