To ovšem neznamená, že by hudebně odrážela jen menšinové žánry. Důkazem toho jsou i poslední loňské tituly, které se slovu „pop“ ani v nejmenším nevyhýbají. Vydavatelství, za nímž už šestnáct let stojí především Jana Lokšenincová, známá coby zpěvačka a baskytaristka tria Longital spíše pod nickem Šina, dokazuje, že uspět s podobnou aktivitou lze i na výrazně menším trhu, než je ten český. Pozoruhodné je to i v konfrontaci s faktem, že v uplynulém roce nevydala žádné nové album Jana Kirschner, nejúspěšnější interpretka vydavatelství: počty jejích prodaných desek se vyrovnají české popové špičce.
Sofistikovaný pop
Kromě dnes již kapelou obklopené písničkářky Katarzie, jejíž podzimní vynikající druhé album Agnostika se objevilo i v mnohých českých reflexích roku 2016, sbírá jedno superlativní hodnocení za druhým i krátce před koncem roku vypuštěný třetí titul formace Billy Barman, nazvaný Dýchajúce obrazy. Kapela patří na Slovensku k nejpopulárnějším už od doby, kdy po svém debutu získala cenu Radio_Head Awards.
Zatímco dříve umně spojovala svižné rytmy a kytary s popovými melodiemi, na své zatím poslední desce se výrazně posunula směrem k elektronické scéně. V duchu názvu se nebojí abstrakce, ale zároveň je plná osobních textů a prožitých příběhů. Díky melancholii tak skladby občas dostávají až zadumaně šansonový charakter, který se nepere s tepajícími beaty a nenarušuje ho svým hostováním ani raper Vec. Jen těžko si představit lepší náplň slovního spojení „moderní, sofistikovaný pop“, aniž by z nahrávky byť jen nepatrně vyčuhoval kalkul a povrchnost.
Ještě větším překvapením se stal jasný slovenský objev roku Katarína Máliková s nahrávkou Pustvopol. Její křehké, občas až snové skladby vycházejí z lidovek z Horehroní, ale není potřeba se bát tak časté metody umělého a násilného roubování folklorních motivů do konzumního popu. Skladby prozrazují důraz na prokomponovanost, cit pro detail a chuť nejít tou nejsnazší cestou. Výsledkem je úžasná, oduševnělá a krásná deska, která připomene mistrovské podání Zuzany Homolové či Dagmar Andrtové, ovšem znějící zcela moderně, a s doprovodem skvěle hrající sestavy muzikantů, mezi nimiž nechybí bubeník Ozo Guttler, známý například z populárních Korben Dallas.
Artpopové kompozice, místy nikoli vzdálené scénické hudbě, se přelévají v tradiční world music a celé to nejenže dává smysl, ale nabízí doslova dobrodružný poslech plný muzikantství i překvapení a opakovaně přicházejících nových detailů.
Skromná Barbara
Posmutnělý, avšak nápaditý pop přineslo i debutové album 15/7 projektu Barbara Bloom zpěvačky Barbory Drahovské, která se s ním vydala na sólovou dráhu a předchozí angličtinu vyměnila za rodný jazyk. V jádru folkové písničky dostaly elektronickou podobu (je dobré si u našich východních sousedů dávat pozor na všechno, na co sáhne producent Erik „Losos“ Horák) a působí očistně i jemně, aniž by se vzdávaly hravosti v přístupu k použitým zvukům. Jde o skromnou, nenápadnou a neambiciózně znějící nahrávku, ale kdo se tím nenechá zmást a lehce zastřeným projevem charakteristickou Barboru Bloom nespustí z dohledu, určitě ještě bude překvapen.
S trochou nadsázky lze říci, že v soupiskách toho nejlepšího, co bylo v roce 2016 na Slovensku vydané, lze vedle titulů Slnko Records najít už jen Richarda Müllera a jeho podařené ohlédnutí 55, vydatnou porci hip hopu, z níž ční Vec s EP Domáce potreby či Offline skupiny Moja reč, a pak už jen několik mimo mainstream se nacházejících alb, jako je po dlouhých letech vydaná novinka legendární kapely Ospalý pohyb, případně Ornamental or Mental i v zahraničí stále úspěšnějších The Ills. Pro konstatování, že značka se střapatým sluníčkem v logu si i tentokrát udržela svou vysoko nastavenou laťku, je to asi výmluvné dostatečně.
