RECENZE: Jackie zobrazuje utrpení postav ve velkém detailu

Atentát na Johna F. Kennedyho, přímo na místě zachycený kamerou amatérského filmaře Abrahama Zaprudera, již inspiroval několik hraných filmů. Podivným okolnostem vyšetřování, kdo a odkud střílel, se věnoval Oliver Stone ve svém tříhodinovém konspiračním opusu JFK (1991). Nemocnice Parkland (2013) nabídla mozaiku příběhů lidí, kteří se 22. listopadu 1963 pohybovali v blízkosti prezidenta, a televizní dokudrama Vražda prezidenta Kennedyho (2013) nepotřebuje díky výmluvnému názvu dalšího komentáře.

Filmové premiéry: nový díl kultovního hororu i Natalie Portmanová jako první dáma

Dostatečně výmluvným se zdá být také titul prvního anglicky mluveného filmu chilského režiséra Pabla Larraína. Jackie nicméně není biografií zřejmě nejslavnější vdovy amerických dějin. Středobod vyprávění iv tomto případě představuje zavraždění 35 .prezidenta Spojených států amerických a události, které bezprostředně následovaly. Osobou, od níž se odvíjí většina dění, je i přes svou fyzickou nepřítomnost (vyjma několika záběrů) John F. Kennedy. Obměna tudíž spočívá zejména v menším kritickém odstupu – šok, trauma a bolest budeme prožívat společně s Kennedyho manželkou Jackie (Natalie Portmanová).

Rámec pro retrospektivní vyprávění poskytuje Jackiino setkání s novinářem (Billy Crudup), který by od ní několik dní po atentátu rád slyšel její verzi toho, co se stalo. Přestože se čerstvě ovdovělá žena občas neubrání slzám, nachází se v útočné náladě a odmítá překročit mantinely jasně vymezující, co z jejího soukromí smí proniknout na veřejnost. Uvědomuje si, že se stala symbolem žalu celého národa a hlavní nositelkou manželova odkazu. Sama do značné míry určuje, jak si budou lidé Kennedyho pamatovat, čímž je stanoveno jedno z hlavních témat konverzace i celého filmu – utváření paměti národa.

Jak vznikají legendy

Film se v kontrastu k ženinu odhodlání vytvořit kennedyovskou legendu skládá ze série obnažujících náhledů do jejího privátního života. Mediální obraz, o který Jackie usiluje, tak dostává trhliny a stává se nepřesvědčivým. Kromě událostí, o nichž byla veřejnost informována (Lyndon B .Johnson narychlo skládající prezidentský slib) vidíme také spory, krize a nervové kolapsy odehrávající se v zákulisí. Klíčovou událostí, ke které film směřuje jako k pomyslnému vrcholu, je poslední a největší představení, které Jackie na počest svého manžela zorganizovala – Kennedyho opulentní pohřeb, jenž měl připomínat rozloučení s prezidentem Lincolnem.

Vyprávění ve volně propojených flashbacích, z nichž ne všechny jsou iniciovány probíhajícím rozhovorem, odpovídá tomu, jak funguje lidská paměť, která nám také, zvlášť pak v případě podobně traumatizující události, zpravidla neumožňuje poskládat ze vzpomínek ucelený příběh bez nedořečených míst. Film díky tomu diváka nepohltí natolik, aby si přestal uvědomovat samotný proces konstruování historie, kterým je Larraín očividně fascinován více než vnitřním světem protagonistky. Jackie je pro něj herečkou vypadávající ze své role, ne ženou, kterou by chtěl lépe poznat a pochopit.

Podobně jako ve svém dramatu No (2012), natočeném k navození dojmu 80. let starou televizní kamerou, nás režisér opakovaně upozorňuje, jak často jsou vzpomínky ve věku masových médií filtrovány skrze různé technologie, které zároveň pomáhají vymezit, co si budeme pamatovat. Obraz v Jackie, natáčené na formát Super 16, svou zrnitou texturou a barvami připomíná dobové záběry Kennedyových, které díky tomu ve filmu splývají s inscenovanými pasážemi. Důsledná nápodoba toho, jak v naší kolektivní paměti díky filmu a fotografiím vypadají 60. léta, ovšem naráží na snahu natočit film, který bude zároveň vypadat elegantně a působit „umělecky“.

Exploatace bolesti

Larraín se vyžívá v symetrických kompozicích, kontrastujících s vnitřní nevyrovnaností hrdinky, pomalých nájezdech kamery a velkých detailech Jackiiny utrápené tváře, které toho sice hodně ukazují, ale nic neodhalují. Orientaci filmu na vzezření na úkor psychologie odpovídá i herectví Natalie Portmanové, která exceluje v imitaci specifické dikce, gest nebo držení těla někdejší první dámy, ale její Jackie je pouze množinou masek (Jackie útočná, Jackie zranitelná, Jackie dojatá). Film jí volbou situací a témat dialogů nikdy neumožní vystoupit z manželova stínu a stát se plnohodnotnou postavou, kterou by nedefinoval pouze žal a vztah ke Kennedymu. Jackie se tak celý film trápí tím, že již není manželkou a první dámou, aniž by dostala možnost k vytvoření nové identity.

Ústřední konflikt filmu z logiky uvedeného zaměření na povrch vzniká mezi tím, kým Jackie doopravdy je, a tím, kým ostatní očekávají, že bude před objektivy kamer a fotoaparátů. Jde tedy o nesoulad týkající se výhradně zevnějšku, toho, jak se věci jeví, nikoliv o vnitřní drama. K pnutí mezi autentickým já a medializovaným obrazem člověka přispívá také prokládání retrospektivních sekvencí věrnou rekonstrukcí hodinového televizního pořadu stanice televize CBS White House Tour, v němž strojeně působící Jackie provází diváky Bílým domem. Intelektuální odtažitost filmu, upozorňujícího nás, jak média ma nipulují s fakty a jakou roli v politice hraje schopnost mediální sebeprezentace (viz Donald Trump), však nejde dohromady s melodramatickým rozmělňováním lidského utrpení, jež od diváka naopak žádá soucit.

Tragický tón je naléhavým hudebním doprovodem udán hned v úvodu a po zbytek filmu sledujeme pouze s různou intenzitou prožívanou bolest ze ztráty milovaného člověka a monotónní vršení záběrů psychicky se hroutící hrdinky. Jackie brečí, sundává si zakrvácený růžový kostýmek, smývá ze sebe manželovu krev, znovu brečí, bezradně bloumá prázdnými pokoji Bílého domu... Stejně jako ostatní postavy, z nichž si nejvíce prostoru vysloužil Kennedyho bratr Robert (Peter Sarsgaard), neustále ztěžka oddechuje a tváří se utrápeně. Když se prochází venku, tak po hřbitově. V mlze a dešti. Dokonce i oslavu narozenin jejího syna podbarvuje drásavá smyčcová hudba. Smutek je všeprostupující a hrdinčino martyrium se zdá nekonečné.

Jelikož film nedokáže zcizovací a empatický přístup smysluplně skloubit, působí přes všechen um režiséra, kameramana, herečky nebo autorky hudby bezradně. Hodinu a půl dlouhé utrpení jedné ženy, které není vykoupené dostatečně silnou katarzí, nakonec ani nedojme, ani nezodpoví otázku, kým ve skutečnosti byla Jackie Kennedyová. Třebaže nejspíš nešlo o autorský záměr, největší divácké uspokojení může film ve výsledku přinést milovníkům hororů typu „torture porn“, pro které jsou trpící postavy alfou i omegou.