Dobře naladěný – téměř – sedmdesátník sedí před otevřenou lednicí plnou piv, jedno z nich popíjí a vykládá o svém pozoruhodném životě. Tak vypadá významná část dokumentu o Vladimíru Mišíkovi, jedné z nejvýraznějších postav české populární hudby – čehož dokladem je i fakt, že po něm čeští astronomové z Hvězdárny Kleť pojmenovali planetku objevenou v roce 1995. A právě na oné planetce o průměru okolo čtyř kilometrů, kde kupodivu existuje dýchatelná atmosféra a obývají ji tvorové dokonale připomínající pozemské slepice, se nachází ona lednice, stolek, stará televize, knížky, vinyly a další předměty, které Vladimíru Mišíkovi pomáhají vzpomínat. On sám se se na planetku dopravuje teleportací „jako ve Star Treku“ a do svého útočiště zve i své přátele, s nimiž se v jiných pasážích filmu potkává na Zemi...
Je to odvážná stylizace, ale nikoli samoúčelná: filmová planetka Mišík v metafoře představuje mentální prostor, v jakém je zpěvákovi evidentně opravdu dobře. Je znát, že hru vzal za svou a nemusí se do ní nepřirozeně nutit. Když zve na svou planetku kytaristu Radima Hladíka a rozpovídá se o jejích zvláštnostech, jejich dialog je ve své dětinskosti zkrátka milý. Teskným, latentně přítomným dovětkem oné situace je skutečnost, že se jedná o jedno z posledních veřejných vystoupení Radima Hladíka. Výzva k setkání na příjemném místě kdesi ve vesmíru tu tím pádem nabývá až metafyzického rozměru.
  |
Dokonce ani ta slepice, která Mišíkovi upíjí ze sklenice pivo, nespadla úplně z nebe, má své jisté odůvodnění v Kuřeti v hodinkách, slavném albu, které Mišik nahrál roku 1972 s kapelou Flamengo a na které ve filmu samozřejmě také přijde řeč. Přece jen je ale také třeba říci, že tvůrčí záměr, aby scéna působila tak, že slepice Evička se Mišíka vyptává a on jí odpovídá, vyšel spíše z menší části. (V každém případě: nevyhraje-li příštího Českého lva za herecký výkon ve vedlejší roli slepice, bude to po Slámově Bábě z ledu a po tomto snímku opravdu s podivem.)
Tajemství rodu
Nápad s planetkou a k němu přidružené hříčky účinně vymaňují film Nechte zpívat Mišíkaze zástupu dokumentů s „mluvícími hlavami“, které nicméně ani v tomto snímku samozřejmě nemohou chybět. I s nimi se však Jitka Němcová snaží pracovat co možná kreativně. Skladbu filmu doplňují též hrané pasáže: sympaticky nápaditá je ta, kde mladého Vladimíra Mišíka u úředního okénka vojenské správy představuje jeho dcera Barbora. Naopak klip k známé písni Stříhali dohola malého chlapečka působí snad až zbytečně doslovně.
Režisérka Němcová o Mišíkovi: Scénář byl dost ujetý, ale Vláďa na něj přistoupil |
Velmi výrazný oživující prvek poskytlo dokumentu pátrání po osudu Mišíkova otce, do něhož se režisérka Jitka Němcová vehementně pustila. Na počátku byla rodinná pověst, že Mišíkův tatínek, americký voják, zahynul v Koreji. „Tuhle Vláďovu informaci o smrti otce jsem nedokázala přijmout – sama nevím proč,“ říká o svém pátrání režisérka. „Rozhodla jsem se, že to prověřím, že bychom mohli na hrob jeho otce položit kytičku. Ale všechno bylo úplně jinak! Nejedna situace z pátrání po jeho genealogickém rodu připomínalo až detektivku, se skutečně netušeným rozuzlením...“ A to je tedy pravda.
Důležité (a samozřejmě logické) je i to, že režisérka nechává na poměrně slušné ploše zpívat Mišíka. Příznivi tradičnějšího přístupu by možná uvítali ještě více archivních záběrů; z těch použitých utkví zejména kuriózní Mišíkova pódiová setkání s Josefem Zímou či Dagmar Veškrnovou.
Posezení na planetce Mišík je živé, příjemné setkání s člověkem, který má nač vzpomínat, as jeho příbuznými a přáteli, kteří o něm povídají pěkné věci. Pozitivní nálada z filmu vyzařuje přesto, že téma hovoru často vůbec veselé není: ať je řeč o hudebníkově zákazu činnosti v 80. letech, o jeho složitém zdravotním stavu nebo o těžkém dilematu, které musel řešit, když měl obdržet státní vyznamenání z rukou prezidenta Miloše Zemana.
V úhrnu lze říci, že ze střetu Mišíkovy klidné povahy a živelné energie režisérčiny vznikl ve vesmíru útvar, který je možno označit za opravdu jedinečný.
