RECENZE: O myších a lidech. Když je autor silnější než divadlo

Nekončící oblibě tohoto dramatického textu se nelze divit. S antickou neústupností konstruované drama vypráví příběh zvláštního přátelství slabomyslného Lennieho a George, který mu dělá víceméně opatrovníka. Oba vyděděnci a námezdní dělníci spolu šetří, aby si pořídili malou farmu, kde budou hospodařit. Jejich osudy však změní vyzývavá žena, která se rovněž pohybuje na pokraji společnosti. Steinbeckova vrstevnatá próza ve své době byla také neutěšeným obrázkem drsných sociálních disproporcí a problémů meziválečného amerického jihu.

Příliš realismu ruší nadčasovou výpověď

RECENZE: Krvavá svatba. Drama o sváru citu a rozumu

Je jasné, že mnohé dramatické detaily týkající se zbídačených lidí už dnes publikum tolik netáhnou. Ve stále pulzujícím těžišti Steinbeckova geniálního dramatu ale zůstaly jiné silné konstanty. Drama O myších a lidech lze nyní s přehledem inscenovat jako baladu o nenaplněných snech, touhách a přáních. Lze je hrát jako dobově nijak nepodmíněnou utopickou cestu za osobním štěstím lidí, kteří chtějí zoufale někam patřit, nikomu neotročit, stát si za svým a na svém.

Podobnou cestou se vydal také režisér Petr Gazdík, jen se v jeho inscenaci naznačená nadčasová témata blýskají spíše zvenku. Dvouhodinovému večeru zatím chybí naléhavost silné vnitřní výpovědi přinášející katarzi. Možná je to i tím, že vše je navenek tak realisticky věrné, divadelně perfekcionistické a herecky až okatě fixované a vypočítané. To platí i pro přesně zacílenou scénu Emila Konečného v teplých pískových barvách, které dominuje věrně vyvedená noclehárna, jindy stáj s desítkami pověšených chomoutů, šraňků a otěží.

Pocit reality se divákovi sugeruje i jinak: potočí se točna, na jevišti zahoří skutečný oheň, objeví se živý zchromlý pes nebo se Lennie kratince smočí ve skutečné tůňce na forbíně. Snad aby divák viděl, jak vážně to se vším divadelníci myslí. Efekt je to ovšem kontraproduktivní, neboť vše účinné ve hře poněkud rozmělňuje. Na publikum by se nemělo útočit jen americkými reáliemi 30. let třeba v podobě džínové módy workerů, ale spíš silou básnivé režisérské výpovědi. K divákovi tady ovšem proudí, nebo jej spíše v jisté distanci drží vnějškový obrázek, byť herecky či scénograficky cizelovaný.

Herectví všech zúčastněných není formálně moc co vytknout. Trochu ale chybí schopnost dotknout se srdcí diváků, to se daří především staré gardě. Karel Mišurec jako mrzák Candy stojí v projevu nejblíž drsné ambivalentnosti Steinbeckova textu, který samozřejmě není žádným uplakaným morytátem, ale hořkým obrázkem vypovídajícím o absenci lásky, něžnosti a jistot.

Představitelé obou hlavní rolí Ondřej Studénka a Jakub Uličník zůstávají někde na půli cesty. Prvně jmenovaný je sice jako George demonstrovaným správňákem, ale jako by se mu stále něčeho nedostávalo. Chybí třeba i nezbytné herecké jiskření s druhým protagonistou v roli prostého hromotluka Lennieho. Uličník sice obešel ve výbavě tohoto hrdiny zjednodušující infantilnost, ale tento chudý duchem má v textu větší velikost než na brněnském jevišti. Gazdíkova inscenace má šanci se ohrát, sestoupit k hlubším tónům Steinbeckova příběhu. Zatím však tento autor zůstal v Brně silnější v textu než v inscenaci.