Jaroslav Riedel se českým undergroundem velmi seriózně zabývá více než čtvrtstoletí. Publikoval o něm nespočet článků, vedl obsáhlé rozhovory s jeho protagonisty, které otiskoval v různých hudebních i obecně kulturních periodikách, a v neposlední řadě je respektovaným editorem undergroundových nahrávek. Sestavil mimo jiné hudební „sebrané spisy“ hlavního objektu své nové knihy, tedy skupiny Plastic People Of The Universe. Ze všeho řečeného vyplývá, že povolanější osoba by se pro autorství podobné publikace v Česku hledala jen těžko.
Samozřejmě, máme tady autentická svědectví přímých protagonistů a pamětníků, takříkajíc „insiderů“ undergroundové scény. Ať už vpravdě legendární a v mnoha ohledech až „beletristické“ vyprávění Milana Hlavsy v knižním rozhovoru s Janem Pelcem Bez ohňů je underground, anebo, z druhého konce,vmnohém střízlivější vlastní paměti kytaristy Otakara Alfréda Michla, muže obdařeného vskutku „sloní“ pamětí, jež vyšly pod názvem Trable den co den.
A připočítat musíme i další vzpomínkové knihy třeba Vratislava Brabence, Iva Pospíšila nebo Josefa Bobeše Rösslera a pochopitelně slavné Jirousovy zápisky Pravdivý příběh Plastic People. Ty knihy je zajímavé a dobré si přečíst, ale Riedelův bezmála pětisetstránkový spis nenahradí. Jsou jeho doplňky či pandány.
Díky Riedelovi teď dostala podstatná část českého undergroundu jakési definitivní shrnutí, které by – na rozdíl od vyprávění jednotlivých protagonistů nebo třeba od televizního cyklu Fenomén underground – nemusel jitřit city a vyvolávat polemiky. Je to totiž dílo de facto historiografické, vycházející z mnoha zdrojů: kromě oficiálních psaných a zvukových pramenů samozřejmě především z autorova vlastního dlouholetého výzkumu mezi protagonisty a jeho kritického zpracování.
Téměř bez fotografií
Hlavním tématem Riedelova zájmu jsou Plastic People jako „vlajková loď“ českého hudebního undergroundu, ovšem častými personálními spojkami a v neposlední řadě díky popisu velkých koncertů a festivalů, na nichž se Plastici potkávali s řadou kolegů, vypráví vlastně o celém hlavním proudu undergroundu – o DG 307, Umělé hmotě či Svatopluku Karáskovi. Autor uvádí do nejmenších detailů peripetie vývoje kapely mezi lety 1968–1988 (knihu časově limitoval proto, aby nebyla příliš rozsáhlá, nevylučuje ale pokračování).
Underground byl kromě neobyčejné pevnosti, s níž držel pohromadě, zároveň pověstný značnou vnitřní nesourodostí. Mezilidské vztahy se promítají do děje a Riedel je dokládá vyprávěními účastníků i ukázkami z dobových kronik, jež si kapela vedla. A tohle „hemžení“ jednotlivých i pozapomenutých konkrétních lidí mnohdy o životě v undergroundovém ghettu vypovídá možná víc než cokoli jiného.
Samostatnou kapitolou Riedlovy knihy jsou citace, ale i mnohé faksimile dobových dokumentů. Vyplývá z nich hlavně vina společenského systému, který muzikanty zahnáním do kouta vlastně přinutil k výrazným postojům, ale také spousta nechtěného, samozřejmě lehce mrazivého humoru.
Jestli lze Riedelově knize něco vyčíst, snad jen dvě drobnosti. Minimum fotografií, což sice autor v úvodu vysvětluje tím, že o Plasticích vyšlo už několik obrazových knih. Ale ty není čtenář jeho knihy povinen vlastnit. A za druhé poněkud duchamorné pasáže nejrůznějších „výčtů“, zejména skladeb na všech koncertech, o kterých je řeč. Spád čtení brzdí a na již tak vysoké přesnosti přidávají nepodstatně. To ale na kvalitě a záslužnosti knihy nic nemění.
