Výstava Deep Purple. Život a smrt v desetině vteřiny

Když člověk vstoupí prosklenými dveřmi do pražské Drdova Gallery, překvapí ho hned za nimi silné tiknutí hodin. Nikoli souvislé tikání – hodinový strojek se ozve jen jednou za minutu, aby ho přesně o desetinu sekundy později následoval strojek druhý. Jde o instalaci, kterou na míru soukromé galerii na pomezí Vinohrad a Žižkova připravil konceptuální fotograf Hynek Alt.

Díky dvojím nástěnným hodinám s posunutým chodem vytvořil v uzavřené místnosti iluzi zvláštního mezičasu, který jsou návštěvníci schopni zaregistrovat, ale už nic během něho prožít. Jedna desetina vteřiny také odkazuje k Altově původní profesi fotografa – jde o jeden z často používaných fotografických časů.

Umění obrané na kost

Jedenačtyřicetiletý konceptualista se do Drdova Gallery vrátil po dvou letech, během kterých se snažil svůj rukopis zjednodušit, vyčistit a „obrat na kost“. V expozici tak není paradoxně k vidění ani jedna fotografie, nýbrž plakáty, kameny, xerox nebo 3D projekce. Vše ale významově posunuté.

Příkladem může být název výstavy Deep Purple. Zatímco většině lidí vytane na mysli rocková skupina, původně jde o označení specifického odstínu růžové. „Chtěl jsem toto jméno odpojit od kapely, protože mi přijde silné,“ vysvětluje Alt. „Až později jsem se dozvěděl, že deep purple znamená ve slangové angličtině označení pro vaginu, což je dobře, protože vyváží maskulinní ráz mé výstavy.“

Projekt České století ukončí velkolepá umělecká výstava v Galerii Lucerna

Téma odpojování a rozpojování se pak vine celou výstavou jako červená nit. Například úvodní dvojice ciferníků odkazuje k pulzním hodinám Pragotron, které se dříve používaly na nádražích a v nemocnicích. Byly centrálně řízeny z jedné místnosti, aby všude ukazovaly stejný čas. Tím, že Alt jeden strojek uměle zpozdil, se hodiny snaží stále naladit přesný čas, který ale nikdy nenastane. Zároveň nejde o skutečné přístroje, nýbrž o hyperrealistickou 3D projekci běžící v reálném čase, navrženou podle produktových fotografií iPhonu 7. „Zajímá mě lesklá komerční estetika, takže jsem ve vyleštěném ciferníku nechal odrážet fotografický ateliér okolo,“ dodává umělec.

Podobný přístup rozpojování zvolil Alt i v případě bělostných objektů, které se na pohled vznášejí nad betonovou podlahou galerie. Ve skutečnosti jde o běžné kameny z lomu, které nechal Alt detailně přebarvit. „Vždycky mě zajímaly kameny, které označují parkoviště nebo hranice států. Tady je Makedonie a tady už začíná Albánie,“ vysvětluje umělec. Lidé je vytrhli přírodě, přetřeli je a tím si je přivlastnili. Nevědomky tak provedli minimalistické malířské gesto. Pokud se však nátěr provede skutečně důsledně, reálná věc začne připomínat svůj vlastní model. „A opět je tu fundamentální problém s tím, jak číst realitu,“ ukazuje Alt na kameny, které ze všeho nejvíce připomínají výstup z 3D tiskárny.

Deset tisíc plakátů

V roce 1986 se po světě rozletěla zpráva o raketoplánu Challenger, který při svém startu explodoval. Výbuch vymrštil kapsli s posádkou do dvacetikilometrové výše, odkud pak kabina padala k zemi dvě minuty, než se roztříštila o mořskou hladinu. Alt si vybral jeden moment exploze, jenž se opakoval na mnoha dobových fotografiích. Čtyři z nich nechal znovu vytisknout na deset tisíc plakátů srovnaných v galerii do štosů. Každý z návštěvníků si pak některý z tisků může odnést domů. Fotograf tak chtěl zachytit vertikální pohyb Challengeru (skládání štosů na sebe) i jeho následný pád k zemi (odebírání plakátů). Tím, jak tisky postupně mizí, se také expozice neustále mění.

„Challenger se někdy překládá jako vyzyvatel – jeho start byl gesto plné sebevědomí, pohyb po vertikále vzhůru, byla to hodně chlapská věc s falickým vzhledem. A pak to všechno selhalo,“ dostává se fotograf k mužské stránce své výstavy. I tady jde o pohrávání si s realitou. Přestože jeden plakát neváží dohromady nic, štos má stovky kil a nepohne s ním ani několik lidí najednou.

Zatímco raketoplán mířil ke hvězdám, Altovo poslední dílo se podívalo pod zem. Fotografa přitahují duchampovské motivy odhalující to, co zůstává běžně očím skryto. Zaměřil se proto na výkopy v ulicích, kdy se na okamžik odhalí útroby společnosti, pospojované dráty, kabely a trubkami. Jde o detaily celku, o němž víme, ale nikdy ho nemůžeme spatřit. Ani tady nesáhl Alt po klasické fotografii – kabeláž vytiskl na xeroxu a nainstaloval na jednu ze stěn galerie tak, aby listy připomínaly štos papírů letících vzhůru. Když už svou misi nedokázal splnit Challenger, třeba ho částečně nahradí ony.