V publikaci Jany Kořínkové a Jana Šrámka, která získala druhé místo mezi bibliofiliemi v soutěži Nejkrásnější české knihy, se lze dočíst o Letících raccích z Plzně, Milencích z Plané u Mariánských Lázní, Směrníku v Havířově nebo o díře ve zdi, která zbyla v brněnských cihlářských závodech po monumentálním reliéfu jménem Země. Příručku vydalo nakladatelství PageFive.
LN: Jak se takové zničené nebo přestěhované sochy z období socialismu hledají?
Podobným typem umění se zabývám dlouhodobě. Procházím archivní prameny, setkávám se s pamětníky a provádím terénní výzkum. Spolupracuji také s Pavlem Karousem a jeho sdružením Vetřelci a volavky, který zveřejnil na svých stránkách mé telefonní číslo. Tak se na mě s prosbou o radu začali obracet různí lidé a spolky místo toho, aby kontaktovali třeba památkový ústav.
LN: Co se od nich dozvídáte?
Tipy na sochy s příběhy. Nemonitorujeme jen ty, které zanikly nebo byly za podezřelých okolností odstraněné, ale zkoumáme i realizace, které mění své místo a přesunují se Českem. Když si uvědomíte, že tato díla byla navržena ve spolupráci s architekty pro konkrétní místa – například nemocnice a přilehlé parčíky – a pak najednou začnou rotovat a stěhovat se z místa na místo, vznikají zde zajímavé situace. A na to mimo jiné upozorňujeme v naší knize.
LN: Vzpomenete si na konkrétní případ?
Kniha O městech a lidech si dává za cíl dostal lidi z pohodlí domova na vzduch |
Pozoruhodný je případ betonové plastiky Směrník od Václava Uruby, která stávala před nádražím v Havířově. Když se objevily plány na novou budovu, doprovázely je hlasy, že je ta socha ostuda a měla by se odstranit. Nakonec ji za korunu odkoupilo sdružení Důl architektury aSměrník dnes stojí před novým sídlem Národního památkového ústavu v Ostravě. To byl jeden z důvodů, proč jsme Zvláštní okolnosti vydali. Chtěli jsme upozornit na rostoucí fanouškovskou základnu, kterou tvoří lidé nejrůznějších profesí. I když nejde o historiky nebo architekty, postupem času se z nich vyprofilují odborníci. Dělají sběr v terénu, shání si fotodokumentaci, dobové prameny, oslovují pamětníky a snaží se realizacím vytvořit životopisy. Tito lidé nám také poskytli podklady pro ilustrace.
LN: Nedávno zmizel Hotel Praha, jaké místo je teď nejvíce v ohrožení?
Tu otázku bych položila trochu jinak. Podobně viditelných případů je relativně málo, ale velké množství uměleckých děl mizí při nekontrolovatelném zateplování fasád nebo během rekonstrukcí domů. Tyto ztráty se většinou zjistí až za několik let a jsou to bolestivá odhalení. V Brně se například dlouho řešilo sídliště Lesná, aby bylo alespoň částečně pod památkovou ochranou, ale ministerstvo kultury to odmítlo.
LN: Co se s odstraněnými díly děje dál? Snaží se je někdo zpeněžit?
Neřekla bych, spíš se často vyváží přímo do šrotu nebo – pokud se jedná o keramiku – na skládku. Tam také skončil monumentální reliéf Země Jiřího Marka z bývalých brněnských cihlářských závodů. V knize ho prezentujeme už jenom jako díru ve zdi.
LN: Dá se vyčíslit jejich hodnota?
Několikrát jsem se o to snažila, ale v podstatě marně. Například sochařka Sylva Lacinová – dnes je to devadesátiletá dáma žijící v Brně – celý život tvořila jen pro veřejný prostor. Její díla neprošla aukcemi, a tím pádem je dnes není možné adekvátně nacenit. Pokud se tedy nějaká odstraněná monumentální realizace prodá, tak za cenu materiálu. Druhý extrém tvoří skláři Stanislav Libeňský a Jaroslava Brychtová, jejichž práce se také odstraňují a pak se prodávají za vysoké částky v zahraničí.
LN: Když už je řeč o zahraničí, jak se o podobný typ umění starají tam?
Před časem jsem navštívila přednášku belgického architekta Maartena Gielena ze sdružení Rotor, které se zabývá recyklací materiálů v architektuře. Obchází s kolegy stavby a hledají, co se z šedesátých nebo sedmdesátých let vyhazuje. Vědí, že některý mobiliář nebo technické prvky jsou unikátní, takže je rozeberou a rozprodávají je. Provokativně jsem se ho zeptala, jestli se u nich vyhazují a recyklují i umělecká díla. Podíval se na mě, jako bych se zbláznila. To, co se u nás v posledních dvaceti letech děje, je za hranicemi těžko uvěřitelné.
LN: Zažila jste podobnou demolici na vlastní kůži i vy?
Ano, třeba když jsme bojovali za záchranu Země z cihlářských závodů. Spolu s dalšími spolužáky jsme stáli na stavbě před mozaikou, přitom po stavbě už jezdil bagr. Co teď? Stavební dělníci byli ještě docela ochotní vyjednávat, ale majitelé ne. Když o podobných věcech vydáte knihu, je už většinou pozdě.
LN: Podařilo se nějaká díla kromě Směrníku zachránit?
Hezký příklad je prolézačka Sputnik z pražské Stromovky. Po letech chátrání se jí ujal soukromý sběratel a Sputnik Zdeňka Němečka teď stojí v dobré kondici u něj na zahradě.
LN: Hodně lidí si podobné umění spojuje s minulým režimem. Jak je nasměrovat i na uměleckou kvalitu?
O to by se měla postarat některá z veřejných institucí a odvyprávět celý příběh. Nejen že tu máme uměleckou výzdobu v ulicích spojenou s komunistickým režimem, ale že je uplatnění výtvarného umění v architektuře tradiční záležitostí, kterou naboural meziválečný funkcionalismus, kdy se začali výtvarníci dostávat do finančních problémů, protože si je stavitelé přestali najímat. Co se minulosti týče, nejčastějšími zadavateli uměleckých děl byla církev se šlechtou, které později nahradil stát. Pak přišlo samozřejmě ideově zabarvené období socialistického realismu. Ale i to přineslo na některých místech dobré věci – například kvalitní bydlení s dobře urbanisticky řešenou zástavbou.
LN: Nedávno byla dokončena dálnice D8 za 14 miliard korun. Pokud by z této sumy šlo jedno procento na uměleckou výzdobu, lemovalo by silnici umění za 140 milionů korun. Co by jí podle vás slušelo?
Určitě výtvarná díla českých umělců, kteří by tak měli příležitost ukázat, co v nich je. Část peněz bych vyčlenila i pro mezinárodní soutěž, protože si myslím, že by si Česko zasloužilo zjistit, co se děje venku. No a část financí bych nechala na údržbu – je absurdní vyhazovat díla jen proto, že se o ně pak nikdo nestará.
