RECENZE: Zhýralý svůdce Don Juan a cvičenky s míči

Molierova komedie, předvedená činohrou Jihočeského divadla, je s výjimkou uvedených „rámovacích“ výstupů umístěna do přísně vymezené „barokní“ scénografie. Jde o prázdný prostor s malbou romantické krajiny za zády herců a molitanovými, měkkými a nepatrnými pahorky pod jejich nohama. Všechny kostýmy pak – včetně paruk – iluzi ukázky z divadelní historie podporují.

Režisér Thomas Zielinski nechává protagonisty tu lépe, tu hůře deklamovat překlad Vladimíra Mikeše a akce mezi postavami přiměřeně aranžuje. Dva ústřední představitelé zvládají své party na velmi solidní profesionální úrovni, jejich mluva se vyznačuje přehledností a zachovává logiku všech konverzačních střetů.

Dorostenky jako kámen úrazu

Drápelův prostopášník je ovšem až příliš jednoznačně perfidní, Juanovu figuru lze ztvárnit mnohoznačněji včetně toho, že by divákům mohl být do jisté míry i sympatický (připomeňme brilantní kreace Jiřího Bartošky či Miroslava Donutila ve starších vydařených inscenacích). Sganarelovi potom nezbývá než ambivalentní vztah ke svému chlebodárci nahradit zásadním nesouhlasem s pánovým konáním, maskovaným ovšem oportunistickým přikyvováním. Tuto polohu zvládá Tomáš Havlínek s jemnou komediální plasticitou.

Představitelky a představitelé ostatních rolí nabízejí přehlídku stylově nevyrovnaných epizod a dění na jevišti tak nijak výrazně neobohacují. To všechno dohromady by skládalo dojem poctivě provedené, byť ne jednoznačně zdařilé produkce.

RECENZE: I zabijáci ze Sibiře mají city, ukazují inscenace ve Strašnickém divadle

Kamenem úrazu jsou ovšem zmíněné dorostenky. Jejich skupina ve zlatistě blyskotavých plavkách se objevuje při ztvárňování jakýchsi intermezz, kdy tančí či cvičí (výstup s rudými míči připomene pamětníkům spartakiádní radovánky). Snad prezentují Juanovy oběti i touhy. V dramatickém finále, kdy je „baroko“ přiživeno „modernou“, sedí pak dívky v rudém nasvícení na velké ruce komturovy sochy, jediném scénografickém prvku, fungujícím za prosvícenou krajinkou. Při zrychleném pohybu promítaných oblaků pak – po pozvání Juana komturem na večeři – dojde i na divoké balábile, hudba rockově hřmí a oba neslavní hrdinové se potácejí mezi tančícími sportovkyněmi. Stroboskop dotváří atmosféru, připomínající rej divých žen ze Strakonického dudáka, zde ovšem žen mladých a atraktivních.

Obohacení divadelního tvaru zásadním režijním nápadem by nemělo přebít poselství textu, pranýřující jak pokrytectví, tak obžerně libertinský přístup k životu. V českobudějovické verzi klasického titulu k tomu málem došlo.