Pravděpodobně to není náhoda, že putovní výstava, jež od svého prvního zahájení před čtyřmi lety v londýnském Victoria and Albert Museum sjezdila půl světa, našla své útočiště ve futuristicky designovaném Museu del Disseny v Barceloně právě v této době. Byla totiž otevřena 25. května a o čtyři dny později v témže městě začal týdenní hudební kolotoč s názvem Primavera Sound, o němž jsme zde průběžně informovali.
  |
Pořadatelům se načasování zjevně vyplatilo. Většina návštěvníků výstavy v době festivalu byla opáskována festivalovými náramky, hovořila babylonskou změtí jazyků a vstupenky v předprodeji byly už řadu dní před festivalem vyprodány. Právě na časy, kdy se v Barceloně pod festivalovou hlavičkou nehrálo.
Ostatně, David Bowie, přestože na Primaveře za její sedmnáctiletou historii nikdy nekoncertoval, by mohl téměř posloužit za její „logo“. Nejenže jeho hudba inspirovala desítky umělců, kteří zde vystoupili, ale on sám až do smrti splňoval předpoklady k zařazení do hlavních dvou dramaturgických směrů festivalu: jednak progresivní aktuální tvorbu, jednak stálou kreativitu hudební legendy.
Pro oči i pro uši
U vchodu do expozice návštěvník obdrží sluchátka a malý přijímač na závěsné stuze, samozřejmě oranžové – tato barva je v imagi výstavy převládající. Při procházení místnostmi a jejich zákoutími mu pak do uší zní zvuk, jenž se váže k jednotlivým exponátům, písničky, promítané v klipech, hudba, již si spojujeme s konkrétními obdobími Bowieho života, anebo zvukové stopy hraných filmů, v nichž zpěvák účinkoval jako herec a jejichž sestřih je k vidění v malém improvizovaném kině.
Z instalace výstavy David Bowie Is, Museu del Disseny, Barcelona
Během zhruba dvouhodinové prohlídky se návštěvník může pokochat spoustou Bowieho osobních memorabilií, od dvanáctistrunné akustické kytary, na kterou zpěvák v roce 1969 hrál svůj první hit Space Oddity, přes rukopisy mnohých textů, plakáty (včetně raných vystoupení ještě pod občanským jménem David Jones) až třeba po miniaturní lžičku na šňupání kokainu, kterou používal v hektické polovině 70. let při natáčení filmu Muž, který spadl na Zemi.
Tři roky života
Jenomže to, co na výstavě David Bowie Is jednoznačně převládá, jsou exponáty spojené s vizuální složkou Bowieho tvorby. Ať už se jedná o videoklipy, promítané na televizní obrazovky i projekční plochy, součásti oděvů, jako jsou boty nebo pokrývky hlavy, nebo celé kostýmy, navlečené na figurínách.
Právě při jejich prohlížení Bowieho fanouška skoro obcházejí mrákoty, vždyť má možnost na vlastní oči vidět oblečení, které tak důvěrně zná z fotografií, koncertních záznamů, klipů nebo obalů desek. Obleky všech zpěvákových převtělení, od Ziggyho Stardusta po Bílého vévodu.
Z instalace výstavy David Bowie Is, Museu del Disseny, Barcelona
Ale hodně se toho při této „statické módní přehlídce“ také dozví. Svoje excentrické kostýmy mimo jiné pro Bowieho turné k albu Aladdin Sane přímo z obrazovky komentuje jejich tvůrce japonský návrhář Kansai Yamamoto. Anebo obsáhlý popisek k ikonickému plášti v podobě potrhané britské vlajky z titulu alba Earthling nejen prozrazuje autora návrhu Alexandra McQueena, ale také jeho inspiraci, jíž byl kostým kytaristy kapely The Who Petea Townshenda ze 60. let.
Na možné lehké zklamání z této úžasné výstavy, jež skutečně dokáže doslova vcucnout do Bowieho světa, se musí připravit jen ten, kdo zpěváka objevil až s posledním albem Blackstar a událostmi kolem jeho úmrtí. Výstava totiž byla poprvé v Londýně zahájena v březnu 2013. V té době Davidu Bowiemu zbývaly ještě skoro tři roky života.
