Europoslanec Orfeus, Eurydika s plastikami. Nová inscenace je na úrovni ‚béčkové‘ estrády

Už Jacques Offenbach s hudbou plnou šarmu a jiskry tklivý bájný příběh Orfea a Eurydiky obrátil na ruby a ve vtipné karikatuře politických poměrů Francie druhého císařství udělal z oddaných manželů rozhádaný pár a z bohů na Olympu lidi plné neřestí a nedokonalostí.

Režiséři nové pražské inscenace bratři Michal a Šimon Cabanové se ve spolupráci s překladateli Ivem a Janem Fischerem rozhodli k radikální aktualizaci. Z antického Olympu učinili současné sídlo Evropského parlamentu v Bruselu a z bohů jeho poslance: nejvyšší Jupiter tu je poněkud opelichaný, záletný a v podání Jana Ježka ve zpěvu těžkopádný předseda EP, který se snaží držet na uzdě nejen vzpouru poslanců kvůli normované velikosti knedlíků, ale i manželku Junonu, jejíž žárlivost exaltovaně přehrávala Jitka Svobodová.

Vládce podsvětí Pluta tvůrci změnili v českého politika, který doma upadl v zapomnění a v EP si vydělává spoustu peněz i jako drogový dealer a pasák – Jaroslav Březina v lesklém obleku a černých brýlích naplňuje toto zadání jako samolibý vekslák. Merkura (ve dvojroli s podvodníkem Styxem) inscenátoři přetvořili v podání Tomáše Kořínka do podoby čiperného lobbisty, takového Dalíka, jak zazní v jeho charakteristice. Amor Yukiko Kinjo je za erotickou manažerku. Roli Veřejného mínění prezentuje Yvona Škvárová jako redaktorka televizního zpravodajství doprovázená kameramanem. Jenže když se princip natáčení reportážního příspěvku znovu a znovu opakuje, počáteční nápad se stává oním nechvalně pověstným opakovaným vtipem.

Kdyby jim bylo aspoň rozumět...

Poslancem EP v podání Josefa Moravce je také Orfeus v kostkovaném saku, který působí usedle a nanicovatě. Z Eurydiky inscenátoři udělali kariéristku a zlatokopku. Jana Sibera si v této roli užívá koloratury tak rozverně, že občas ztrácí intonační přesnost. Do bezskrupulózního vzestupu Eurydiky na společenském žebříčku ovšem vkládá spoustu energie (z nudy podsvětí si vypomáhá dnes módním spinnerem), takže na sebe zaslouženě strhává pozornost.

Tu největší ale poutá přidaná role Komedianta. Přitáhne před budovu bruselského parlamentu vůz s kočovným loutkovým divadélkem a vstupuje do děje jako aktivista, který se kvůli zavření Divadla Komedie domáhá slyšení u poslanců a poslanec Orfeus mu neustále vyhrožuje policií. Zároveň glosuje dění a pachtí se s výkladem vztahu originálního příběhu a režijního posunu včetně školometských definic antických reálií z wikipedie. Tato multi-role kočovného loutkaře, baviče, akrobata, žongléra, chůdaře, jezdce na jednokole, hráče na housle i obsluhy „bouřkostroje“ a beatboxera byla zjevně koncipována podle schopností hereckého všeuměla Petera Strenáčika. Jenže inscenátoři honili příliš mnoho zajíců najednou. Strenáčikovy multioborové vlohy jsou sice obdivuhodné, ale ani s takovým talentem – nebo možná právě kvůli němu – takto koncipovaná role do půdorysu operety a interpretačního stylu operních sólistů nezapadla a působila cizorodě.

Celkovým problémem prakticky všech sólistů byla také špatná srozumitelnost značně rozšířených mluvených částí, takže divákům v orientaci pomáhaly alespoň anglické titulky (pro zpívaná čísla byly k dispozici české a anglické).

Přenesení děje Offenbachova Orfea z Olympu do Evropského parlamentu nebyl sám o sobě marný nápad. Replika bruselské budovy, která dominuje scéně Šimona Cabana, včetně vlajek vztyčených před ní, je zdařilá (na rozdíl od prvoplánově křiklavých kostýmů Simony Rybákové) – navíc na točně umožňuje rychlou přestavbu, když dává nahlédnout do zasedacího nitra.

Od Dalíka až po protikuřácký zákon

Satira na EP je jistě žádoucí téma, ale způsob, jakým ho tvůrci naroubovali na Offenbachovu satiru je za hranicí vkusu. Cabani a Fischerové v povrchních narážkách semleli evropské móresy, mezi které zamotali i drogy, obchod s lidmi a milenky jako hlavní „agendu“ europoslanců, zesměšňované normy (zde na velikost knedlíků) i české kauzy Tvrdíka, Dalíka, Nečase, Nagyové, Babiše, Zemana s jeho hůlkou a vrávoráním, zákaz segwayů, rekonstrukci Státní opery, ze které má vzniknout parkoviště, stávkovou pohotovost v opeře ND i konec Divadla Komedie.

Do směsky narážek bez point inscenátoři vmíchali také homosexualitu, protikuřácký zákon, muslimy, dalajlamu, papeže, Alláha Akbara i Angelu Merkelovou. Největším přešlapem bylo asi téma migrace s utonulými uprchlíky, které barvitě popisuje Styx a „karikují“ tanečníci v záchranných vestách: „... no, pravda, ne všichni přežili, ale od té doby, co Evropská unie organizuje ty vyhlídkové plavby, tak spoustu těch nešťastníků zachránila. Musím říct, že s Unií je skvělá spolupráce. Ušetří nám tak ohromně náklady. Můžeme ty nešťastníky nahnat do prakticky jakéhokoli vraku a námořníci už si je pak nějak – teda většinu – vyloví. Teď jde jenom o to, udržet Angelu co nejdýl u vesla, teda – u kormidla –, aby je bylo kam vyvážet. My to, teda s ní to zvládnem... Co ta nás už stála peněz.“

Celkově druhá půle, ústící do servilního přijetí „čínské delegace“ v čele s prezidentem Ping-Pongem, upadala do čím dál hlubší trapnosti.

Opravdový kankán se vlastně nekonal

Není neobvyklé, že velké operní domy zařazují do svého repertoáru klasickou operetu, která může mít pro soubor ozdravný účinek. V případě Orfea a Státní opery se ale tak nestalo. Opereta je svébytný žánr a jakkoliv bývá oproti opeře považován za „pokleslý“, každý zkušenější tvůrce dobře ví, že inscenovat ji tak, aby opravdu pobavila, je značně obtížné. Opereta vyžaduje speciální dovednosti, které se s těmi operními překrývají jen částečně. Tuto lety prověřenou zkušenost nová inscenace Orfea bohužel jen potvrdila. Opravdový kankán se všemi jeho konotacemi včetně erotických, který se po premiéře Orfea stal hudebním symbolem Paříže, se v choreografii Jana Kodeta vlastně nekonal. Přitom Jan Chalupecký vedl Orchestr Státní opery k břitkým tempům a lesku slavných melodií i tanečních scén, jenže často neudržel potřebnou souhru a zvukovou vyrovnanost vůči sólistům.

Offenbachův Orfeus sestoupil do podsvětí. Státní opera ve svazku s Národním divadlem se s Orfeem propadla do úrovně „béčkové“ estrády.

Autorka je operní kritička.