Hned při vstupu na výstavu divák zaznamená na stěně pověšený drobný text. Není to klasický úvodní text výstavy, o malíři samotném se v něm nic nepíše, přesto podává návod na přiblížení se k vystaveným abstraktním obrazům. Drobná literární črta napsaná přímo Robertem Šalandou sleduje postavu vyčkávající na dokonalé uspořádání věcí v regálech jakéhosi obchodu. Je to úsměvná scéna bláznivce doufajícího v prchavé momenty stavu vyváženosti věcí kolem něj v dokonale banálním prostředí. A mohlo by se zdát, že vysvětlení obrazů na výstavě je proto zcela jednoznačné: smyslem je v prostoru galerie navodit obdobnou situaci. Přinejmenším je to podle názvu výstavy Nadějná kompozice.
Klamné svody klíčových dírek
Obrazy nevychází z přísně určeného racionalistického základu. Očekává se intuitivní posouzení, které bude (nebo nebude) odrážet empatii k intuici malíře. Co se zde však poměrně jasně vyjevuje, je základní a často opomíjený paradox posuzování malby. Shrnout se dá tak, že spíše než o samotném fyzickém objektu, tedy barevných skvrnách na plátně, se většinou nad malbami hovoří o dojmech či v lepším případě o proudu myšlenek, který v divákovi daný obraz vyvolal. Těžko se také oboje rozlišuje, ale občas stojí za to si tento rozdíl připomenout, zvláště u výstavy, která v názvu zdůrazňuje uspořádání barev na plátně.
Výstava na Kampě představuje Adolfa Borna známého i neznámého |
Obrazy sice nejsou spletité, ovšem staví na rozkladu řádu, který zůstává patrný třeba v opakovaně se vyskytujících stejných tvarech. Ty budí dojem, že Robert Šalanda používá vlastní znakový systém, kterým se snaží něco sdělit, vyprávět. Při sebevětší snaze rozklíčovat význam znaků se ale pozorovatel nedostane dál než za neurčitý pocit, že tu nějaký jazyk vůbec je. Opakující se tvary vychází z tvarů klíčových dírek a nejsou soukromým jazykem, ale prostředkem ohledávání malby. Lze sice vzít v potaz symbolický význam klíčové dírky a stavět příběh obrazů kolem něj, ovšem to by byla spíše známka zoufalého chytání se srozumitelného stébla symbolů kolem obrazů a ne ponoření se do neznáma obrazů, protože ztvárněné klíčové dírky nenabízí a ani v náznaku nezprostředkovávají omezený pohled někam do skrytého prostoru. Nejsou to klíčové dírky, nýbrž abstraktní tvary malby.
Riskantní dvojí hra
Kurátor výstavy Petr Vaňous v této souvislosti hovoří o vyprázdněné naraci. Tento termín se používá především ve filmové teorii a znamená nezájem o příběh, ne-li přímo nedůvěru ve schopnosti příběhu něco sdělit. V případě výstavy Roberta Šalandy se mi však zdá příhodnější nehledat jistotu v přenášení obrazových konceptů, ale spouštět se k samotným obrazům, byť pochopitelně opět jen dalšími slovy a koncepty. Smysl to má proto, že přes stohy stran pokoušejících se osvětlit, co a proč zakládá kvalitu obrazu, to stále není jasné. Nastudovat poučky o kompozičních pravidlech nestačí, to by znamenalo, že pro dobrý obraz stačí pouhý dril v mechanickém převodu daných pravidel na plátno.
Obrazy Roberta Šalandy v tomto hrají dvojí hru, když záměrně zpochybňují vlastní výlučnost a elitářskou povahu obrazu vysokého umění banální kompozicí a až sarkastickým používáním prázdného znaku. Tím vedou diváka k závěru, že tu není nic než obraz, jen uspořádané barvy na plátně. Současně přitom zachovávají obrazovou chytrost a malířskou dovednost. Ve výsledku to znamená nebezpečné balancování mezi skutečnou vyprázdněností obrazu, kdy zkrátka dílo není ničím jiným než sofistikovanou dekorací, a ironickým znázorněním této vyprázdněnosti, v níž je obraz reflexí daného stavu. Jinými slovy je náročné udržet to, aby obraz zůstával obrazem, upoutal oko v současném všeobecně cynickém postoji k obrazům a nemusel se u toho tvářit jako spása světa. Společnost je neustále manipulována hrubostí a primitivností všudypřítomných vlastních obrazů. Díla Roberta Šalandy patří do okruhu obrazů, na které dívání se neotravuje ani nevydírá, ale zve k myšlení.
Pozoruhodné je třeba to, že ačkoli jsou Šalandovy obrazy abstraktní, mají svůj původ ve skutečném světě. Jeden z vlivných příspěvků avantgardy k ustavování abstrakce v malbě přednesl v roce 1916 holandský malíř Theo van Doesburg, zastávající právě názor, že abstraktní umění má základ ve skutečnosti. Demonstroval to na sekvenci obrazů krávy, na nichž se realistické znázornění zvířete postupně mění v rozpojitou skladbu barevných čtverců a obdélníků.
K van Doesburgovu vizuálnímu argumentu se Robert Šalanda přímo neodkazuje, viděnou skutečnost nepřevádí na základní geometrické formy, nicméně důležité je spojení abstraktního obrazu a každodenní reality. Vtip je především v obrazové úvaze, při které se „něco“ stává „ničím“ jen tím, že je to přeneseno na plátno. Není to úplné nic, je to uspořádání barevných skvrn na plátně. Uspořádání, které nesleduje objektivní kritéria harmonie, vyváženosti, ale smysluplnosti vedoucí k netriviálnímu dívání se a myšlení.
Robert Šalanda: Nadějná kompozice Galerie Vyšehrad, do 23. 7. |
