Desek, na nichž se většinou mladší zpěváci a kapely prostřednictvím coververzí hlásili k Dylanovu vlivu či obdivu, jsou desítky nebo spíš stovky. Nejlepší jsou ty, na nichž se podílí více interpretů, ať už ve formě na klíč vzniklých projektů nebo kompilace porůznu posbíraných jednotlivostí.
Když jeden interpret natočí celý dylanovský projekt, zpravidla mu aspoň někde něco proteče mezi prsty. Interpretovat, případně předělávat Dylana totiž není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. A to ani po hudební stránce, jakkoli právě ta bývá omylně dost často podceňována.
Aktuálně se do zástupu dylanovských obdivovatelů zařadila americká písničkářka Joan Osborne. Nevím, jestli si ji ještě někdo pamatuje, je to tak dlouho... V roce 1995 měla hit One Of Us, krásnou písničku, před níž ovšem nebylo toho roku možné vůbec utéct, až se skoro zprotivila. Byla z jejího debutového a hned multiplatinového alba Relish.
Od té doby úspěch nezopakovala, přestože některé z jejích dalších sedmi desek rozhodně stojí za poslech. Navíc se etablovala jako producentka – pomohla hned s několika alby dnes už bohužel ze dvou třetin vymřelému a tudíž neexistujícímu americkému blues-gospelovému triu The Holmes Brothers.
Teď se tedy Joan Osborne připomíná albem nazvaným nepříliš invenčně Songs of Bob Dylan. K její cti budiž připsáno, že nezvolila hitovou cestu nejmenšího odporu a k pomyslné Dylanově „bestofce“ sáhla de facto jen dvakrát.
Highway 61 Revisited zní v takřka caveovském duchu, oproti originálu trochu pomaleji a valivěji, s nervní akustickou kytarou. Adocela podobně zní i Masters of War. Perlou alba je High Water (For Charley Patton) se skvělou dynamikou a výbornou slidekytarou.
Řada písniček mj. z alb Basement Tapes, Blood on the Tracks či Oh Mercy zní ale až příliš při folkrockové zdi. Dylanovská syrovost i silný nápad, který by ji nahradil, jim prostě chybí.
