RECENZE: Zahradnictví: Dezertér. Z trilogie dezertoval akorát smysl

Nad snímkem Rodinný přítel, uvedeným do kin letos v dubnu, bylo možné přimhouřit oko i proto, že se dal chápat jako teprve určitá expozice postav, po níž bude následovat hutné těžiště celé trilogie. Scenárista Petr Jarchovský dopředu avizoval, že úvodní film chtěli s režisérem Janem Hřebejkem pojmout jako melodrama, druhý jako silné drama a třetí jako komedii směřující k humoru Pelíšků, jimž celá trilogie dějově předchází. Tudíž se v případě sladkobolného Rodinného přítele dalo leccos podivného přičíst právě na vrub zvolené hry s formou.

Se snímkem Dezertér, zasazeným do let 1947–1953, teď mělo přijít ono vyklenuté silné drama – ukazuje se však, že jaksi nebylo z čeho je postavit. Místo toho, aby druhý film trilogie zřetelně zdůvodnil, proč se celá rodinná historie vypráví, je ten důvod stále méně jasný.

Na slepé koleji

Už na konci Rodinného přítele se divákům „dramaticky“ předvedl Jiří Macháček coby holič Otto Bock se strašidelně zafačovanou hlavou, tak jak se nyní vyjímá na plakátech k Dezertérovi. Právě tím ale účel této maškarády také končí: v dalším ději už je milý Otto svým zraněním takřka nepoznamenaný a zdárně pokračuje v provozování kadeřnického salonu v centru Prahy.

Navazuje na úspěšné předválečné podnikání, přerušené uvězněním za pokus o odbojovou činnost. Ottův salon má vysoký standard a zároveň útulnou rodinnou atmosféru (ani jedno se ale Janu Hřebejkovi zoufale nedaří evokovat), jediná „veš v kožiše“ je mladý holičský pomocník, kterého snímek pojímá jako prvoplánovou karikaturu komunistického bídáka. Je zamindrákovaný a sadistický, laskavého šéfa nenávidí, a jakmile může, tak v milicionářské uniformě Ottův podnik zrekvíruje.

RECENZE: O těle a duši. Předpoklad úspěšné lásky je nenechat se semlít masokombinátem

Divák v tu chvíli může mít, nikoliv naposledy, pocit silného tahání za nos: ne snad že by komunisté bezohledně nelikvidovali živnostníky, ale tvůrci Dezertéra si dávají záležet, aby celou věc předvedli tím nejšablonovitějším a nejméně věrohodným způsobem. Totéž platí o dalším toku děje, kde řada zkratkovitě podaných výjevů takřka nedává smysl. Otto se po „sabotáži“ v kadeřnictví dostává do dolů, odkud ovšem může odjet na Slovensko a tam se nechat hospitalizovat v psychiatrické léčebně. Jdou si na něj došlápnout dva estébáci, stačí jim ale Ottova průhledná etuda uslintaného idiota a nechávají ho natrvalo být. Otto by se pak zanedlouho mohl bezpečně vrátit domů (!), je nicméně svým osudem natolik zlomený, že se jeho dobromyslná osobnost zcela mění a spolu s traumatickými vzpomínkami na ztrátu živnosti odvrhuje i vazby ke svým blízkým.

Na vyklenuté drama je to dost málo, i kdyby bylo přesvědčivě odvyprávěné. A Dezertér je ke všemu podán spíše jako sled informací bez věrohodného vývoje. Příběh se zbytečně rozbíhá po vedlejších kolejích, které v prvním filmu cosi slibovaly, ale stále vesměs nikam nevedou. Nejmarkantněji slepá je ta, která dává jméno celé trilogii: snad se v zahradnictví, vlastněném jednou z rodin příbuzenského propletence, ještě ve třetím filmu něco udá, zatím však sloužilo jen k tomu, aby pozornosti diváků mermomocí vnucovalo zbytné postavy, zanechané v podobě letmého náčrtu. Kaktusy strýčka Miloše jsou v Dezertérovi zřetelně navíc. A co teprv fantasmagorický návrat zesnulého hrdiny prvního snímku, dobrotivého přítele Jiřího, kterého bylo na jeden film právě tak dost...