Lidovky.cz

MINIRECENZE: Crosby, Stills & Young. Tentokrát ale nikoli spolu

Kultura

  12:00
Tři čtvrtiny legendární folkrockové "supergroup" woodstocké generace Crosby, Stills, Nash & Young vydaly téměř ve stejnou chvíli nová alba. Každé je úplně jiné dramaturgicky, zvukem, časem vzniku, prostě vším. Jedinou spojnicí je věk protagonistů a jejich společná minulost.

Neil Young (70. léta) foto: Henry Diltz

NEIL YOUNG: Hitchhiker
(Reprise/Warner Music)

Globálně jistě nejslavnější z oné někdejší čtyřky je také bezpochyby na celé své dráze od šedesátých let nejčinorodější. Paradoxně ale nyní nepřišel s úplnou novinkou, nýbrž s dalším dílem svých pozvolna zpřístupňovaných archivů. Nicméně s deskou přenádhernou. V produkci Davida Briggse během jediného srpnového dne roku 1976 nahrál zcela sólově, většinou na akustickou kytaru, deset tehdy aktuálních písniček, které v této podobě nikdy nevyšly.

A jsou mezi nimi leckterá dost známá dílka. Většina se posléze v různých verzích objevila na dalších řadovkách a Young je hrál i naživo (včetně Hawaii a Give Me Strength, které jediné skutečně vycházejí úplně poprvé). K nejslavnějším patří hned první dvě, Pocahontas a Powderfinger (ten byl parádním číslem v rockové verzi s Crazy Horse). Desku uzavírá The Old Country Waltz jen s klavírem a harmonikou, který známe z české verze Marsyas jako Horský lázně (ti se ale hudebně inspirovali verzí z Youngova alba American Stars ´n Bars). Neil Young sólo je prostě neodolatelný vždycky, a sedmdesátá léta mu přála. I když - která vlastně ne?

Neil Young

DAVID CROSBY: Sky Trails
(BMG)

Teprve šesté sólové album nejstaršího (a co do životního stylu a s ním souvisejících potíží se zákonem také nejdivočejšího) člena někdejší čtveřice je zároveň třetí, které bylo vydáno v nevídaně rychlé frekvenci - rok po Lighthouse a tři roky po Croz. Nejsou to alba jednoduchá, Crosby rozhodně není žádným vyznavačem folkového motta „tři akordy a pravda“, jeho písně jsou neobvyklé, harmonicky bohaté.

Pocitově mají hodně blízko k sedmdesátým létům, kdy písničkáři rádi spolupracovali s jazzovými hudebníky a producenty. Taková Capitol jako by vypadla z dobových nahrávek některých fusion kapel. Crosby se přes svoji pověst prezentuje jako introvert, viz třeba titulní píseň, kterou napsal a jako duet zpívá s i z našich pódií dobře známou (a o dvě generace mladší) Beccou Stevens, která se objevila už na jeho minulé desce. Anebo v jediné coververzi alba, Amelii od Joni Mitchell. Jejíž pomyslný duch se ostatně vznáší nad celým albem. V šestasedmdesáti to Crosbymu ovšem zpívá stále skvěle a delikátní sound jeho nahrávek vrací naději, že to dobré z hudební minulosti je naprosto nadčasové.

David Crosby

STEPHEN STILLS & JUDY COLLINS: Everybody Knows
(Wildflower/Cleopatra Records)

Zatímco David Crosby pouze přezpíval písničku své někdejší dívky Joni, Stephen Stills se svou dávnou láskou Judy Collins přímo natočil celé nové album. Je to příběh jak z nějaké americké filmové limonády, který začíná u Stillsova dávného hitu Suite: Judy Blue Eyes a po bezmála padesáti letech dostává pointu nejen tímto albem, ale i společným koncertováním bývalých milenců.

Album pojmenované po jedné ze tří coververzí veleslavných písniček (kromě Cohenovy Everybody Knows je to Dylanova Girl from the North Country a největší hit Traveling Wilburys Handle with Care) je v podstatě očekávatelné. Hlasy obou protagonistů k sobě většinou hezky sedí - spíš než ve zmíněné wilburyovce (kde máme, málo platné, jednou provždy zafixovaného Harrisona, Orbisona, Pettyho, Dylana a Lynnea) třeba ve vlastní River of Gold. Produkce jde na folkrockovou jistotu, srdce starých fanoušků obou pookřejí stejně, jako srdce obou zúčastněných, kteří si zavzpomínali na staré časy.

Stephen Stills & Judy Collins

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.