Jediné místo pevného nosiče, kde si můžeme přečíst takříkajíc „celou pravdu“, je hřbet polygraficky mimořádně kvalitního digipacku cédéčka. Na něm stojí Robert Plant and the Sensational Space Shifters. tedy název kapely, která zpěváka nejen doprovází na koncertech (zpíval s ní i u nás – v Ostravě na Colours, v Brně a vloni v Plzni v lochotínském amfiteátru), ale také mu pomohla najít současný styl vyjádření.
A její členové se autorsky spolupodílejí skoro na všech písničkách. Což platilo pro minulou společnou desku Lullaby and … the Ceaseless Roar (2014), a jak podle kreditů v bookletu Carry Fire vidíme, na této situaci se nic nezměnilo.
Rouhání rockovému bohu
Onen kapelový prvek není tak nedůležitý, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jistě, většina posluchačů si album pořídí kvůli Plantovi, hodně z nich nepochybně budou fanoušci Led Zeppelin. Ale s jejich hudbou, snad kromě pseudolidové, v refrénu řádně vyklenuté akustické balady Season’s Song, jež by se skvěle vyjímala na albu Led Zeppelin III, nemá s jejich odkazem téměř nic společného.
Plantovi a jeho druhům se podařilo nevídané – skutečně vytvořit vlastní nezaměnitelný styl, který sestává z tak odlehlých vlivů, jako je anglický folk, africká a arabská world music, psychedelický rock (působící skutečně hodně „lysergově“), blues a některé trendy elektronické hudby.
Snad s výjimkou jmenované africké hudby, jež na tomto albu ustoupila v primárním slova smyslu do pozadí, najdeme na Carry Fire vždy alespoň jeden jasný důkaz, ve kterém ten či onen vliv nabývá vrchu. To ale není podstatné, protože důležitý zde je právě onen mix, ze kterého vzniká nezaměnitelný styl.
Asi to bude působit jako rouhání rock’n’rollovému pánubohu, ale pro zcela magický výsledek alba Carry Fire není nejpodstatnější Plantův – pochopitelně perfektní – zpěv. To už spíš jeho producentská ruka.
Ale hlavně: bicí Davea Smithe. Tedy mimo tento projekt ne moc známého muzikanta, jenž se věnoval studiu africké rytmiky, a založil dokonce kdysi v Gambii kapelu s pěti místními bubeníky. A všechny své schopnosti ve spolupráci s Plantem využívá vrchovatě. Právě jeho rytmická práce prochází celým albem a dává mu doslova šamanský rozměr. Ovšem šamanský v pozitivním slova smyslu. Kdeže jsou dávné zeppelinovské černé mše...
Bouře nad horami
Hypnotické bubny a ostinátní vpády akustické kytary v první písni The May Queen nastavují v jednoakordovém modu atmosféru celého alba. Skoro by se chtělo říct v duchu pozdních Beatles – podobně jako v jejich vrcholných nahrávkách se tu vynořují a zase ztrácejí jednotlivé složky a všechno dohromady tvoří okouzlující a posluchačsky dobrodružnou skládačku. Ale na rozdíl od „psychedelických“ Beatles ukazují Sensational Space Shifters, jak lze uvést hudbou do skutečného transu.
Šamanský rytmický rozměr pak už z alba prakticky nezmizí. Ať se na jeho kostru nabalí „maso“ bližší kytarovému rocku (New World, Bones Of Saints), indické či arabské hudbě (Dance With You Tonight resp. Carry Fire), blues (Carving Up The World Again) anebo temné triphopové náladě (Keep It Hid).
Jen v baladě AWay With Words kapela zvolní, dominují velmi volné rozklady klavíru, jež obkružují tu zvuky dobra, tu party hostujícího albánského cellisty Rediho Hasy. Mírně se vymyká i závěrečná Heaven Sent, další velmi volná balada, postavená ovšem na poryvech hlučných, až k prahu zpětné vazby „vyšťavených“ kytar.
A zcela zvláštní kapitolou je píseň Bluebirds Over The Moutains. Jediná převzatá, kterou složil americký zpěvák rockabilly Ersel Hickey v roce 1957 a hit z ní udělali o jedenáct let později The Beach Boys. Zde, jako duet Roberta Planta a frontmanky Pretenders Chrissie Hyndeové, ovšem dostává zcela nový život, nový rozměr. Kytary, housle Setha Lakemana a rytmika v ní bouří, jako by oblohu nad oněmi horami v textu křižoval jeden blesk za druhým. I dobří šamani asi rádi pustí trochu hrůzy.
