LN: Co vás přimělo přepnout z literatury pro dospělé na literaturu pro děti a mládež? Narození dcery?
Myslím, že jsem nepřepnula, pořád píšu víc pro dospělé. Spíš jsem si to tak přidala. Nemyslím, že to bylo narození dcery, ale možná ano. Tehdy mě, myslím náhodou, napadlo slovo „čmuchadlo“ a měla jsem nápad, jak ho použít. Takže když jsem si pak chtěla odpočinout od psaní pro dospělé, konkrétně při psaní Pod sněhem, napsala jsem Bertíka. Teď to bylo ještě trochu jinak: chtěla jsem napsat dvě knihy, které spolu budou souviset, jednu pro děti, jednu pro dospělé.
LN: Román Nejlepší pro všechny tedy vznikal paralelně se Snížkem?
Ano, psala jsem je paralelně a souvisejí spolu. Odehrávají se na stejném místě, částečně se překrývají v čase a některé postavy vystupují v obou knihách. Konkrétně Viktor je jeden ze tří hlavních hrdinů dospělé knihy. Ale vystupuje i v dětské. To, co se stane Snížkovi, má nějaké důsledky iv knize pro dospělé. Pro dospělého je kniha Kdo zabil Snížka? takový bonus. Ty knihy fungují samostatně, ale já doufám, že ještě líp jim bude spolu. Protože jinak by to úsilí, které jsem do toho vložila, když jsem je psala současně, a které nebylo malé, nemělo cenu.
LN: Jak vám to šlo? Deset stránek tady, deset stránek tam?
Šlo mi to pomalu a těžce. A vlastně tak, jak říkáte. Nejdřív jsem začala s Nejlepší pro všechny, pak jsem psala první část Snížka, pak zase chvíli pro dospělé, a když jsem se v téhle knize přiblížila k času Snížkovy smrti, tu pro děti jsem dopsala.
LN: V čem je psaní pro děti jiné než pro dospělé? Je snazší, či náročnější?
Pro mě je snazší, dětský pohled je můj oblíbený. Knihy nemají takový rozsah a ta omezení, která to přináší, například používání jednodušších větných konstrukcí nebo jednodušší slovník, jsou celkem malá.
LN: Čerpáte v knihách pro děti ze svého dětství?
Petra Soukupová i Meda Mládková budou mluvit se zvířaty. Projekt spojí přírodu, vědu a kulturu |
Ano, ale spíš drobnosti. Například existuje fotka mého bratra, který sedí na zahradě na židli a je napůl ostříhaný, má takové legrační číro. Nic dalšího k tomu není, není to žádná příhoda. Ale mně při vzpomínce na tuhle fotku napadla příhoda, kterou jsem napsala v Bertíkovi a čmuchadlu.
LN: Máte dobrou paměť? Vybavuje se vám takových drobností při psaní víc?
Mám výbornou paměť. Vybavuje se mi mnoho drobností. A taky si jich mnoho vymýšlím.
LN: Kde se vzalo čmuchadlo?
Jednou jsem ležela v posteli a napadlo mě to slovo.
LN: Věděla jste, jak bude čmuchadlo vypadat? Nebo to určil až ilustrátor knihy Petr Korunka?
Měla jsem představu, takže pak jsme to ladili spolu. Ono je to napsané už v knize, jak zhruba vypadá, ale samozřejmě každý z nás si ho představoval trochu jinak.
LN: Jak Bertík, tak Snížek mají velmi povedené ilustrace. Petr Korunka a Tereza Ščerbová byli váš nápad?
Ilustrátory vybrala pravděpodobně Eva Sedláčková, redaktorka dětských knih z Hostu. Já je jenom schválila. Ale mám radost, dopadlo to v obou případech velmi dobře, tedy za mě určitě.
LN: Kniha Bertík a čmuchadlo vyšla nedávno v překladu do polštiny. Jak se jí daří u sousedů?
Myslím, že daří. Zrovna teď mě zvou na další besedu s dětmi do Polska. Ono obecně se mým knihám v Polsku daří.
LN: Čím to, že Poláci mají pro současnou českou literaturu takové sympatie?
Protože Poláci mají Čechy rádi. To není jenom literatura.
LN: Kde se vzal Snížek? Máte psa?
Ano, mám psa a už jako dítě jsem měla psa. Mám ráda zvířata. Ale upřímně: Snížek se vzal tak, že jsem jednou psala na zakázku povídku o psu, to bylo zadání, a tehdy jsem Snížka vymyslela. Ta povídka byla pro dospělé. Ale pak jsem ji rozšířila a rozpracovala a vznikla z ní kniha pro děti.
LN: Snížek v knize tragicky umře. Bylo vám ho líto? Žijete se svými postavami?
Bylo mi líto spíš Martiny, která přijde o svého psa. Ale bylo mi jí líto jen v okamžiku, když jsem si to po sobě četla. Při psaní a vlastně ani jindy o svých postavách moc nepřemýšlím.
LN: Vypadá to, že zakázkové psaní pro vás není problém, že zvládnete napsat cokoli...
Ne, to určitě ne. Nerada bych se třeba pouštěla do nějaké žánrové tvorby. Ale ano, pokud jde o vztahy, je pro mě psaní na zakázku, třeba povídek, celkem zábavné a jednoduché. Řekněme skoro cvičení.
LN: Vaše knížky pro děti končí docela optimisticky. Na rozdíl od vašich knížek pro dospělé. Je to koncept, nebo to tak podle vás funguje ve skutečnosti?
Ne, to je koncept. Nechci, aby desetileté dítě přemýšlelo po dočtení knihy o tom, že nic nemá cenu a člověk stejně nikdy nemůže být šťastný. Myslím, že na to má čas a stejně to nakonec zjistí.
LN: A má něco cenu? Jste šťastná?
Ne, nic nemá cenu. Jsou krátké chvilky štěstí a třeba delší chvíle spokojenosti, které zažívám, ale to na tom nic nemění.
LN: Vystudovala jste scenáristiku na FAMU. Pomohla ta škola vašemu psaní?
Psaní knih asi ne. Pomohla mi ale samozřejmě při psaní scénářů.
LN: Vedete mezi knihou a scénářem jasnou hranici, nebo se sem tam něco přelije z jednoho do druhého?
Já většinou píšu svoje scénáře podle svých knih, takže docela ano.
