Toto představení tu bylo uvedeno již před lety (premiéra se konala v roce 2002), ale úmrtí Miroslava Moravce, který ztvárnil charismatického herce, reprízování kusu ukončilo. Slavný vztah, o kterém se ve své době hodně psalo, lze rekonstruovat z dopisů i básní, které Cocteau k Maraisovi směroval. Jeho protějšek v knize Příběhy mého života zas přibližuje svoje zážitky ještě předtím, než mu osudový milenec vstoupil do života.
K psychosexuálnímu podloží hercovy osobnosti patří například cudně formulované vyprávění o tom, jak byl v počínající pubertě sveden svým „strýčkem“. Marais líčí se sympatickou otevřeností i nadhledem, jak chtěl básníkovo okouzlení, jemu adresované, zprvu využít ke své umělecké kariéře, jak se však do Cocteaua přece jen opravdově zamiloval.
RECENZE: Fragmenty milostných obrazů. Divadlo ve službách výtvarna |
Scénář v první části produkce zobrazuje tenzi narůstajícího vztahu, v němž nechybí kromě naděje ani humor. Po přestávce se dozvídáme, že přímý milostný vztah mezi hercem a o čtyřiadvacet let starším básníkem pomalu končí, i když emocionální vazba mezi oběma přerušena nikdy nebyla. Každý z nich si nalezl jiného partnera, Marais byl navíc vytížen častým filmováním mimo Paříž, dávní milenci si občas vyměnili pár slov poštou, Cocteau navíc s přibývajícím věkem chřadl.
  |
Slavného básníka, divadelníka a filmaře ztvárňuje stejně jako v již vzpomínané inscenaci Jiří Langmajer, Maraise představuje Jiří Dvořák. To, že jsou interpreti vrstevníci, nevadí, herec totiž na osudový vztah vzpomíná, básník v bílém oděvu – už někde na věčnosti – trůní na stříbrné bárce couvajícího měsíce, i hvězdu na horizont připnul jevištní výtvarník Ivo Žídek, za postavou splývá modře nasvícená draperie.
Marais-Dvořák v levé části scény sedí za stolem v černých kalhotách a černé košili, před sebou kromě nezbytných papírů (herci svoje texty převážně čtou) lahev červeného vína a naplněnou sklenku. Akcí, které by oživovaly jevištní dění, je pramálo, projekt připomíná rozhlasovou inscenaci. Přesvědčivěji působí Jiří Dvořák, už proto, že jeho sdělení oplývá bohatším příběhem včetně různých životopisných zákrutů, zatímco Jiří Langmajer ztvárňuje Cocteaua ve vzpomínce, tedy víceméně v toku básnicky milostných textů.
Kulturní milieu Paříže
U D vořáka lze v dobře pointovaných epizodách nalézt nostalgii i jemný odstup. Opravdu divadelní nádech mají ty pasáže, kde si je Marais jako adresát básníkových textů sám nahlas předčítá. Langmajer ztvárňuje tvůrce uvolněně rozevlátého, jeho temperament se s tím Cocteauovým ovšem nepřekrývá.
Interpret nenabízí zjitřenou senzitivitu, spíš nadlehčené opojení vlastními múzickými schopnostmi i jistou dávku fanfarónství. Recituje ovšem suverénně. A jako obraz přítele v hercových vzpomínkách – proč ne?
Inscenace plyne v solidním tempu, seznamuje nás i s kulturním milieu Paříže čtyřicátých a padesátých let minulého století, především s přátelstvím obou mužů s šansoniérkou Edith Piaf (zemřela ostatně stejného dne jako Cocteau v říjnu 1963). Nepříliš objevné využití jejích nahrávek i úryvků z písniček dalších francouzských šansoniérů tvoří nejproblematičtější složku tohoto jevištního dialogu. Znějí nahrávky nejznámější – Editiny Mon Dieu aNon, je ne regrette rien –v situacích, kdy napovídají o peripetiích vztahu, při líčení smrti Maraisovy matky pak pochopitelně Aznavourova La mama. Když pozůstalý herec konstatuje, že v Cocteauově osobnosti odešel především básník, ozve se Gilbert Bécaud se svým popěvkem o smrti poety. Charisma i um obou interpretů činí ovšem z Anděla v modrém příjemný večer, který kupříkladu může mít pro mládež zajímající se o francouzskou kulturu i značně edukativní význam.
Anděl v modrém Scénář a režie: Tomáš Vondrovic Scéna: Ivo Žídek Kostýmy: Ivana Brádková Divadlo Viola, Praha, premiéra 17 .října |
