Film je inspirován knihou Anne Wiazemské, druhé Godardovy manželky, herečky a později hlavně spisovatelky (byla vnučkou Francoise Mauriaca, nositele Nobelovy ceny za literaturu). Wiazemská zemřela 5 .října letošního roku, ale filmu se ještě dočkala. S Godardem vydržela dvanáct let a před pár lety napsala o prvním roce s ním knihu vzpomínek Studijní rok, kde se jí podařilo vrátit čas a znovu zažít okouzlení, které v ní tehdy Godard vyvolal, ale s ním i všechny rozpory a pochybnosti jejich vztahu. Líčí období 1966–67, které končí uvedením Godardovy Číňanky, v níž hrála hlavní roli. Kniha končí jejím uvedením na divadelním festivalu v Avignonu, což bylo poprvé, kdy se na stěny čestného dvora Papežského paláce promítalo, a tak se také na padesáté výročí této Godardovy premiéry ve francouzském tisku letos vzpomínalo. Film ovšem jde dál, přes bouřlivý rok 1968 a studentské vzpoury, padne i zmínka o Godardově filmové koláži Pravdě, kterou natáčel v roce 1969 v Československu a děj dospěje až k založení skupiny Dziga Vertov, která se snažila o kolektivní autorství filmů, ale experiment neměl dlouhého trvání.
Režisér Jean-Luc Godard (záběr z dokumentárního film Dva ve vlně).
Jako jaderná ponorka
Redoutable je ovšem název první francouzské jaderné ponorky, kterou lze ve filmu vidět – v televizi, která trůní v pařížském bytě mladých manželů. A Godard v Garrelově podání není od tohoto podmořského monstra až tak vzdálený. I on se noří do hlubokých vod jako solitér zásadně se vymezující proti všem. Vnějšková podobnost je téměř dokonalá, Godard tu má svou zvláštní pleš uprostřed hlavy a občas až autistický výraz. A brýle, které se mu co chvíli při nějaké demonstraci rozbijí.
RECENZE: 120 BPM. S láskou jdeme bojovat proti AIDS o lidský život |
Garrel uvěřitelně vystihl jeho uzavřenost, paranoidní žárlivost, téměř permanentní navrčenost, přezíravost, útočnost a pochopitelně do nebe volající dogmatičnost. Slavný režisér je tu vylíčen velmi nelichotivě jako sobec par excellence, ale je to také obecný portrét tvůrce v krizi, vědomého si svých kvalit a intelektu a zároveň sužovaného pochybnostmi. Tvůrce svíjejícího se pod kritikami, znejistělého a hledajícího nové záchytné body. Godard, původem z protestantského Švýcarska, byl ve francouzském prostředí vždy trochu odlišný, a to nejenom svou dikcí, skutečně si šlapal na jazyk. Tento fakt ovšem režisér zesílil až do karikaturní polohy a filmový Godard šišlá ostošest. Když s tímto defektem pronáší svá plamenná prohlášení v univerzitních aulách mezi vzbouřenými studenty roku 1968, je to směšné, ale méně by bylo více, vlastně to spíš působí rušivě až trapně.
Zesměšnění modly
A přitom film jako celek není jednoznačná karikatura, je hodně ironický, ale také se pokouší porozumět emocím a postojům svého hrdiny a jeho doby. V této dvojlomnosti je asi nejzajímavější. Příliš ale nefungují odkazy na Godardovu estetiku, najdeme tu citace jeho děl Číňankou počínaje, Pohrdáním konče. Jí se režisér inspiruje nejvíc, pomáhá mu vyjádřit odlišné postoje Godarda a jeho ženy, ale tahle hra s Godardovým filmovým jazykem v zásadě nic nepřináší, i když představitelka Anne (Stacy Martinová) má svěží dívčí půvab. Jenže momenty, kdy kamera snímá její nahé tělo, které zřejmě mají odkazovat ke scénám Pohrdání s Brigitte Bardotovou, jsou jen takové vkusné akty bez silnějšího významu. Nejlepší je, když se Hazanavicius drží prostého vyprávění a lehce ironického traktování reality, která nabývá rysů frašky. A je v tom opakovaně vtipný, třeba když Godard-Garrel s okem na kameře vysvětluje, proč pohrdá herci: Jsou to blbci, řekni herci, aby blbce zahrál, a on to udělá.
Daří se mu také postihnout atmosféru bouřlivého roku 1968, ale jeho komentář je opět značně ironický, akcentuje směšnost a grotesknost dění, vlastně i jeho naivitu. Godard, potomek bohatých švýcarských bankéřů, byl samozřejmě klasickým případem salonního levičáka, který nebyl s to pochopit skutečné jádro problému, a Hazanavicius jeho blábolení o revoluci, maoismu, komunismu a konzumu podává s patřičným sarkasmem, ať už je to jeho vypískání studenty, nebo dlouhá cesta do Paříže ze zrušeného festivalu v Cannes (1968), kdy se Godard a jeho přátelé prakticky celou noc hádají jako šílení.
Hazanaviciusův film stojí na představiteli hlavní role Louisi Garrelovi, a i když (bezpochyby podle pokynů režie) nesnesitelně přehání jeho šišlání, má velké charisma. Snímek zaujme i svou žánrovou nejednoznačností, není ani životopisem, ani dokumentem, ani esejí, ale určitě nejde jen o komedii, a když, tak hořkou. Prostě má od všeho něco a to příjemně překvapuje. Hazanavicius se nebál sáhnout na posvátnou modlu a ukázat Godarda v jeho zjevně nejnesnesitelnějším období, kdy byl zmatený a v krizi, neboť poté, co natočil díla, která přinesla novou estetiku a ovlivnila filmaře na celém světě, přišel průšvih s Číňankou. Ten řešil tím, že se vrhl do politiky. Co řekl žijící klasik na svůj posměšný portrét, není známo, ale známý filmový kritik Serge Toubiana, který také bude hostem letošního Festivalu francouzského filmu v Praze, v rozhovoru s režisérem filmu výstižně uvedl, že není až tak důležité, zda je tvůrce sympatický, ale zda jsou za ním skutečná díla. A o tom v případě Godarda není pochyb.
