Vzhledem k obrovskému zájmu o výstavy českých klasiků Věry Novákové a Pavla Brázdy budeme po dohodě s oběma umělci tyto výstavy prodlužovat,“ stálo v neděli večer napsáno na stránkách českokrumlovského Egon Schiele Art Centra. Jestliže za Pavlem Brázdou a jeho ženou proudily v minulých dnech a týdnech davy návštěvníků, jejich počty se po neděli možná ještě zvýší. Rodina Pavla Brázdy oznámila, že malíř v neděli ráno v 91 letech zemřel.
Manželé: Věra Nováková a Pavel Brázda ve výstavní síni Egon Schiele Art Centrum v Českém Krumlově. (2017)
Odešel výrazný solitér s jasně rozpoznatelným stylem, pro který si ve 40. letech založil vlastní směr – hominismus neboli umění o lidech a pro lidi. Přesto z jeho obrazů, grafik a ilustrací sálala těžko popsatelná existenciální tíseň. Jeho dílo navíc zůstávalo dlouhou dobu stranou pozornosti, objeveno bylo až po roce 1989 díky časopisu Revolver Revue. Může za to i svízelná situace, do které se tento muž z dobře situované a kulturní rodiny dostal vinou svého původu.
Syn Zeleného krokodýla
Jeho otec Osvald Brázda byl úspěšný advokát a brněnský předák agrární strany s fascinující přezdívkou Zelený krokodýl. Babička Helena Koželuhová, rozená Čapková, byla sestrou Josefa a Karla Čapkových. Jejím druhým manželem se stal básník a diplomat Josef Palivec. Strýc Adolf Procházka byl ministrem československé exilové vlády a po válce působil jako ministr až do roku 1948.
Teta Helena Koželuhová, manželka pana ministra, působila jako protikomunistická novinářka a poslankyně. Ta prý pronesla, že si k večerním šatům vždy bere lehkou šálu, protože když tančí s Gottwaldem, tehdy již předsedou vlády a komunistické strany, má z něj dojem, že se jí na krk dívá s představou, jak ji budou věšet. Manželé Helena Koželuhová a Adolf Procházka emigrovali a dožili odděleně v USA.
Právě kvůli této rodinné historii byl Brázda v roce 1949 vyhozen z Akademie výtvarných umění a nebylo mu dovoleno ani studovat na jiné vysoké škole. Vystavovat nesměl také. Spolu s ním byla z akademie vyloučena i jeho partnerka a budoucí manželka Věra Nováková. Od té doby se živili odbornými ilustracemi, malováním květin a rostlin nebo kresbami archeologických střepů. V letech 1977 až 1987 byl Brázda deset let zaměstnán v koksové kotelně 1. zubní kliniky na Albertově.
Asketický zjev, pichlavý pohled
Po listopadu 1989 začal opět vystavovat, až se jeho dílo v roce 2000 dostalo do stálé expozice Národní galerie. O šest let později mu galerie ve Veletržním paláci uspořádala první retrospektivu.
Pavel Brázda svým asketickým zjevem, pichlavým pohledem a rameny, která se nenechají jen tak něčím a někým obrousit, připomínal postavy ze svých obrazů. Sám se tak také portrétoval – známý je jeho autoportrét z roku 1949 s nahým ženským tělem, nazvaný Obluda čeká, obluda má čas (Vlastní podobizna P. B.).
Pavel Brázda: Proč jsem vrátil Klausovi medaili |
S Brázdovou umanutostí se setkal i bývalý prezident Václav Klaus, když mu malíř vrátil a na Pražský hrad v krabičce poslal zpět medaili Za zásluhy v oblasti umění. „Působení pana Václava Klause v úřadu prezidenta považuji za neblahé, o čemž mě definitivně přesvědčily jeho postoje a kroky v posledních měsících,“ nechal se Brázda slyšet před čtyřmi lety. V obsáhlém zdůvodnění politikovi vytknul jeho výroky na adresu Václava Havla, negativní postoj k Evropské unii, ekologické názory nebo „nadměrný příklon k Rusku“.
Na okraji
Pavel Brázda si zakládal na tom, že stál vždy bokem, a ani v posledních letech na tom nic neměnil. „Rád zůstávám na okraji umělecké scény. Nepotřebuji být v hlavním proudu, vystavovat na oficiálních místech,“ prozradil před časem.
Áňa Pavla Brázdy vystavená v Brně v roce 2016 kvůli Zlínskému festivalu.
Výstava Pavla Brázdy v roce 2006: slavné dílo Badman na rodné louce.
Pavel Brázda: Velký astronaut (1954),
Pavel Brázda: Únik (1996).
Pavel Brázda: Světlo v očích (1996).
Pavel Brázda: Na konci dne (1996).
Pavel Brázda: Červená dvojice (1996).
Pavel Brázda: Sen o lunaparku (1943).
Zajímala ho města a jejich folklor, který přirovnával k živému organismu. Ten také přetavil do nejznámějších pláten, jako jsou Pět minut před koncem světa (kresba 1953, malba 1966), Velký astronaut (1954), který se později stal symbolem časopisu Respekt, Nezapomněl jste se oholit? (1949) nebo díla ze sérií Závodníci (1956–58) a Lidská komedie (2000–2017).
Před deseti lety objevil ve svých jednaosmdesáti letech možnosti počítačové grafiky a od té doby kresby zpracovával digitálně a tiskl. Přiblížil se tak ještě víc svému přesvědčení, že jsme definitivně vstoupili do období vědecko-technické utopie.
  |
