Více než tři miliony diváků sledovalo pohádku Anděl Páně 2. Místo toho, aby se těšili se svými bližními, rozjímali, rozbalovali dárky a vůbec pěstovali hřejivou lidskou komunikaci.
Zmíněná pohádka se napájí ze znalosti katolických svatých a vystupuje v ní i Pán Bůh, tudíž její sledování je prý něco jako návrat k víře a návštěva kostela. Vysvětlit lze cokoliv, ale posedlost obyvatelstva po televizních pohádkách se už jeví jako vážná duševní úchylka, kterou Česká televize i komerční stanice podporují, seč jim síly stačí. Oslavovaný Anděl Páně 2 Jiřího Stracha a Marka Epsteina, o němž se při jeho filmové premiéře docela vážně vedly diskuse, zda jde o umění, nebo o komerci, nenabízí nic jiného než rozmělňování toho, co zafungovalo v prvním díle. Syžet bez mrknutí oka kopíruje jedničku a ještě taky Hugovy Bídníky (sic!), a i když jsou Ivan Trojan a Jiří Dvořák sehraní a zábavní, nic nového nepředvedli, rutinně jedou ve starých kolejích. Ostatní herecké výkony jsou hodně odfláknuté, vytahují se ověřená šuplata, to nejbanálnější má po ruce Jiří Bartoška coby Pán Bůh.
  |
MACHALICKÁ: Nový hon na čarodějnice. Při hodnocení sexuálního obtěžování používejme rozum |
Česká veřejnoprávní televize vůbec jela pohádky od rána do večera – hezké, průměrné i úplně pitomé. Nekončící omílání kopuletých kousků je ale kontraproduktivní, neboť způsobuje otravu, ani ta nejpůvabnější pohádka neunese permanentní reprízování. Na to ostatně začínají dojíždět i Hřebejkovy Pelíšky, další vánoční evergreen. K pohádkovému výprodeji Česká televize ještě přihodila příšerné televizní inscenace z dob reálného socialismu, které sice mimoděčně poskytují věrný obraz toho, jaké pseudoproblémy tehdejší hrdinové museli řešit, ale to je dosti chabý důvod k uvádění.
Letos ČT uvedla jen jednu novou televizní pohádku, za což ji lze spíš pochválit. Nejlepší přítel režiséra Karla Janáka a scenáristky Lucie Konášové ale také nenabídl nic jiného než obvyklou melanž z českých pohádkových motivů s princeznou, chasníkem a čertem. Docela originální bylo „kafkovské“ pojetí pekla a i herecky byla inscenace v lecčems svěžejší než jiné vychvalované, jako citový čert zaujal „černý“ Marek Adamczyk.
Každá televize má kouzelný knoflík, který diváka zbaví utrpení. Jenže u té veřejnoprávní, která svůj první program už skoro z osmdesáti procent skládá z použitého zboží a pořád dokola, jde ještě o povinné koncesionářské poplatky. A platit takový „aušus“ je na pováženou.
