Krajiny, zátiší, parky i venkovské scenerie nadchly stovky návštěvníků. Nádhera výjevů a barev přehlušila i otazník nad příliš širokým výběrem děl. Milovníci Slavíčka, Lebedy, Kuby, Mařáka, Hudečka, Brožíka, Radimského a mnoha dalších si přišli na své.
Zážitek by ovšem mohl být podstatně větší, kdyby se do tak propagovaného a velkolepého projektu nevloudily chybičky. Chce se dodat – typicky české. Jízdárna Pražského hradu disponuje velkými okny. Jimi intenzivní nízké zimní slunce osvětlovalo řadu děl tak silně, že pro lesk téměř nebyla vidět.
Chyby, kterým se dalo vyhnout
RECENZE: Impresionisté na Pražském hradě. Krása, které je až příliš |
V dopoledních hodinách mohli návštěvníci existenci některých pláten (namátkou Mařákova plátna U lesního jezera či Chittussiho Západu a jiných) jen tušit podle popisků. Velký počet obrazů nainstalovaných v malých kójích navíc neumožňoval potřebný odstup umožňující nezkreslený pohled. Ani umístění úvodních textů v některých případech téměř u stropu nebylo příjemné. Kdo náhodou nezaklonil hlavu, minul nápis bez povšimnutí.
  |
A pak věčná bolest – katalog. Kupodivu tentokrát nebyl k dispozici až po výstavě, jak bývá v tuzemsku časté. Ovšem levnější varianta, o kterou byl samozřejmě masový zájem, však již několik dní ke koupi nebyla. Té za téměř tři tisíce korun byly naopak stohy. Nedaly se koupit ani pohlednice, což bývá v jiných světových galeriích samozřejmostí. Snaha o velkolepou výstavu rozhodně byla, ale stejně se mnohým musel vkrádat povzdech, proč už to u nás není jako třeba ve vídeňské Albertině.
A fakt, že velký zájem o výstavu, zejména před jejím skončením, provázely i další české nešvary, jako je předbíhání ve frontě či snahy proklouznout bez placení nebo strkanice u šatny, slušnější část publika taky nepotěšil.
