Figarova svatba dozajista patří do kmenového repertoáru Stavovského divadla, jediného dochovaného divadla, kde Mozart v roce 1787 tuto svoji operu dirigoval. V době trendu historicky poučené interpretace je ovšem zásadní otázka – jak. Jisté je, že určitě ne tak, jak Národní divadlo předvedlo ve čtvrtek při první premiéře nového nastudování.
Inscenace začala nadějně – italský dirigent Enrico Dovico nasadil v předehře svižné tempo, které hráči stíhali včetně zvýrazněných akcentů ve frázích a jejich plynulého navazování v dechových nástrojích nebo zřetelné artikulace v basových nástrojích. Obrovský obraz s rokokovým akvarelem se začal „rozpadat“ na díly umístěné na otočných podstavcích a režisérka Magdalena Švecová na scéně postupně odkrývala „odvrácenou“ stranu rokokové scény. Vymyslela neotřelé „schovávačky“ ve chvíli, kdy se u Zuzany sejdou ctitelé, kteří by se tu neměli potkat – Cherubín si nasadí na hlavu část busty, Hrabě se jako „portrét“ postaví do rámu obrazu.
Jenže hudební nastudování postupně těžkne a těžkne, souhra se hlavně v ansámblech rozkližuje, dynamika se slévá do fádního mezzoforte, housle splývají do tupého zvuku a sólisté si nemohou zvyknout na tempo nového nastudování opery, ať už svižnějšího, nebo pomalejšího.
BEZR: Hlupáci zasahují. Tentokrát i do klasické opery Carmen |
Nutno však dodat, že rozvlněné pojetí Enrica Dovica, jehož doménou je italská romantická opera, není tím pravým, které by si měli vštěpovat. Zejména při první premiéře s nesourodě trčícími hlasy sólistů se vůbec nedařilo sezpívat mistrovské ansámbly, kterými je opera tak proslulá.
Inscenace se sune od scény ke scéně, hlavně aby se něco dělo – Zuzana a mlsná Marcellina při vzájemném popichování posypávají z cukřenek koláčky, lid s muži vybavenými kosou, vidlemi a hráběmi se s ustrašeným obdivem rozhlíží po zámku, nechybí inscenátory dnes tak oblíbená vana, ve které leží Hraběnka, Figaro vyndá Cherubínovi převlečenému za ženu ze záňadří pomeranče a tak podobě. Statická aranžmá sólistů s prázdnými gesty nemůže zachránit ani čtveřice služek, které se prohemží celou operou. Objevily se i střípky inspirací barokním divadlem v líčení s bílými obličeji, červenými tvářemi a zdůrazněným obočím, ve spodním svícení a dvěma pantomimickými scénkami, které trapně vyplňovaly před oponou přestavby mezi dějstvími
Inscenaci rámuje konstrukce obří oranžerie, která by klidně mohla asociovat i nádražní halu. Skleníky sice už v první polovině 18. století existovaly – ale ani Beaumarchaisova komedie Bláznivý den, ani Da Ponteho a Mozartova opera rozhodně není „skleníková“. Drsně obnažuje reálné společenské klima, z jehož „pařeniště“ vyrostla krvavá francouzská revoluce. Tyto aspekty režisérka zcela pominula a významově nevyužila scénu ani jako prostor, kde se místo rostlin „pěstují“ mezilidské vztahy (a popostrkávají makety pávů). Slouží tak jen jako vnějšková ambaláž, která svým řešením vůbec nenapomáhá situační komice, kdy záleží na tom, komu a jak se při zavřených dveřích podaří dostat do pokoje a kde se kdo skrývá.
  |
V takto nastaveném volném rámci se pak může dít při alternacích během dvou premiér cokoli. Hrabě Jiřího Hájka byl spíše nudný seladon, zatímco Roman Janál se skvěle propracovanými recitativy (ale intonačními problémy v árii) vytvořil z Hraběte ješitného mlsného „kocoura“. Figaro Miloše Horáka i Františka Zahradníčka projde operou jako toporný nepříliš záživný nekňuba. Obě Zuzanky jsou temperamentní šibalky, a zatímco Yukiko Kinjo si stále zachovává stříbřitou zvonivost pohyblivého sopránu, hlas Jany Sibery zní silověji.
Z té hrstky sólistů, kteří do tohoto nastudování vstoupili nově, nebyl do mozartovské role dobře obsazen skoro nikdo. Chvění sopránu Alžběty Poláčková se vůbec neslučuje s mozartovským stylem. Alžběta Vomáčková se sice v Liberci zaskvěla jako Čajkovského Panna orleánská, ale pro její hutný mezzosoprán není Cherubín adekvátní obor (a ani alternující Kateřině Jalovcové nelze uvěřit mladickou roztouženost teenagera). Jevhen Šokalo dnes už nezazpívá brilantní árii o pomstě, i když je Bartolo prezentován jako senilní stařec, ani Jiří Sulženko, který se do této role „přesunul“ z Figara, si nedokáže beze zbytku poradit s Bartolovým „brebentěním“. Takže jednou z mála tref do černého je Ondřej Koplík s pohyblivým lehkým tenorem a komickým talentem pro patolízalského učitele hudby Basilia.
Jak se chlubil ředitel Národního divadla Jan Burian, naše první scéna má s touto operou namířeno do Japonska. Tam se možná líbit bude. Úkol splněn – ND má provozní inscenaci „za čárku“. Ve Stavovském divadle v kontextu současné inscenační praxe i postavení Národního divadla jako nejlépe dotované operní scény nemá ale co pohledávat.
Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba Hudební nastudování: Enrico Dovico Režie: Magdalena Švecová Národní divadlo, Stavovské divadlo, premiéry 1. a 3. 2. |
