LN: Děj Zlatého podrazu je rámován osudy basketbalové reprezentace Československa v období 1946–1951. Jaká je postava, kterou v něm hrajete vy?
Michelle je polská Židovka, která během druhé světové války uprchla nejprve do Paříže a potom do Ženevy. Chtěla být tanečnicí nebo choreografkou, ale válka a život s ní měly jiné plány. Momentálně pracuje v Ženevě, kde potkává Frantu, a tehdy začíná jejich příběh.
LN: Máte s ní hodně společného?
Spoustu věcí. Nemám samozřejmě úplně totožnou zkušenost, protože válku jsem nezažila, ale má rodina ano. S válkou se v naší rodině pojí mnoho tragédií, řada mých příbuzných zahynula ve varšavském ghettu. A mí rodiče byli za komunistické éry političtí utečenci. K čemu se můžu vztáhnout zcela osobně, je úděl dítěte bez kořenů, bez domova, protože jsem se narodila v Německu, potom jsme žili v Austrálii, po osmnáctinách jsem se vrátila studovat do Polska, pak mě život zavál do Hongkongu a teď žiju ve Francii. Je to takový trochu nomádský styl.
LN: Je přece jen nějaká země, kterou považujete za svoji skutečnou vlast?
Musí to být nějaká genetická paměť – jsem velmi emocionálně propojená s Polskem. Ale v tuhle chvíli vzhledem k politické situaci ak tomu, co se tam děje, se s ním nemůžu úplně ztotožnit. Vyrostla jsem v Austrálii, v liberální a multikulturní zemi, a v tomhle směru se spíš cítím doma tam. Obecně se dá říct, že jsem se naučila být taková želva, která si nosí svůj domov s sebou. Snažím se adaptovat, najít domov tam, kde právě jsem, v kterékoli zemi na světě.
LN: Herectví jste studovala nejprve jako teenagerka v Austrálii a potom v Polsku. Jak se liší australský a polský přístup k výchově herců?
Ty metody jsou velmi odlišné. Asi nejvýraznější rozdíl je v tom, že v Austrálii jsou herci vedeni k velké pokoře, k tomu, abychom si uvědomili, že jsme součástí nějakého celku, ať je to divadlo, nebo film. Jsme dělníci, v podstatě stejní, jako bychom vytvářeli dekorace nebo pracovali jako osvětlovači. Jsme součást celého toho organismu. V Polsku je úloha herce mnohem víc glorifikovaná a na tu zmíněnou pokoru se zdaleka tolik nedbá. Ale z obou přístupů se dají načerpat dobré věci.
V Austrálii a obecně na Západě také učí herectví koučové, kteří přitom sami herci nejsou. To si myslím, že je úžasná věc, protože herci jsou velmi emocionální a temperamentní bytosti a řekla bych, že je pro ně velmi těžké být objektivní a nezištní, když učí jiné herce. V Polsku nás herci učili, někteří z nich byli herci bez práce – a těžko najdete ztracenější bytost, než je umělec, který nepracuje.
  |
LN: Váš otec byl proslulý písničkář Jacek Kaczmarski. Pomáhá vám jeho jméno v Polsku? Nebo je to spíš naopak?
On byl muzikant, zpěvák a básník a já jsem herečka. Snažím se dělat svou práci nejlépe, jak jen to je možné, a není důvod, aby mě při tom lidé posuzovali podle jména mého otce.
Někdy před deseti lety a znovu minulý rok se mě ptala média na naše osobní vztahy s otcem. Já vyznávám upřímnost, a tak jsem ohledně toho byla hodně otevřená. Náš vztah nebyl nejlepší, můj otec byl alkoholik a byl agresivní. Když mi někdo položí otázku, můžu se rozhodnout, zda na ni neodpovím, anebo odpovím po pravdě. A já odpovídám po pravdě. Někteří lidé mi za to, co jsem řekla, tleskali, jiní mě zavrhli. Ale že by mi to v něčem pomohlo nebo mi zkomplikovalo situaci, nemůžu říct.
LN: Objevila jste se coby důležitá postava jménem Dobra Nowina ve filmu Přes kosti mrtvých. Jak významná zkušenost to pro vás byla?
Byla to dost hrozivá zkušenost, protože to byl můj debut. Byla jsem dva roky po škole, narodila se mi dcera, žili jsme v Hongkongu a dost jsem pochybovala, že se dostanu ke svému oboru. Ale pořád mám v Polsku agenta, a když jsem se dozvěděla, že Agnieszka hledá mladou herečku, něco mi řeklo, že se o to musím pokusit. Vyšlo to a já jsem po několika letech herecké nečinnosti najednou točila film s žijící legendou a špičkovým týmem. Hrozně jsem se bála, že to nezvládnu, že Agnieszka bude zklamaná. Celé natáčení to ve mně hlodalo: mám dojem, že už ví, že se spletla... Ale nakonec byli, zdá se, všichni spokojení – režisérka, scenáristka, publikum. Takže jsem jako herečka splnila svou úlohu.
LN: Zažila jste už při nynějším natáčení v Praze nějaký zvlášť silný moment?
Včera byl první den, kdy jsem mohla něco doopravdy hrát, předtím jsme v podstatě točili jen nějaké detaily – Michelle čeká, Michelle kouká... Ale je fascinující zažít takovou velkou produkci, nikdy jsem neviděla tolik komparzistů. A velmi dojemný moment byl, když jsme točili jednu z finálních scén filmu a zněly dvě národní hymny, sovětská a československá. Určitě ale ještě spousta dalších silných scén přijde.
