Pianista a skladatel Tigran Hamasyan na titulu For Gyumri navazuje na loňské album An Ancient Observer. Nejen tím, že si vystačil s klavírem, hlasivkami a studiovou postprodukcí, zatímco dříve dával přednost spolupráci s jazzovými muzikanty či klasickými ansámbly. Ale především příbuzným tématem.
„Tyto skladby jsou hudebním pozorováním světa, ve kterém žijeme, ovšem s celou vahou historie, kterou si neseme s sebou,“ vysvětlil autor. Akorát na An Ancient Observer nabízel Tigran „hudební pohledy“ obecnější, zatímco půlhodinové For Gyumri věnoval rodnému městu, rodičům, prarodičům a praprarodičům.
„Dětské zkušenosti utvářejí osobnost, kterou se v dospělosti staneme. Proto jsem nahrál ódu na Gjumri, které oživilo můj dětský svět prvními zkušenostmi a způsobilo, že jsem, jaký jsem. Ódu na tamní lidi a jejich povahy, půdu, vodu, chléb, dialekt, uličky, kostely, horský vzduch a všechno, co mi dnes připadá jako magický sen, který kdysi možná byl realitou,“ upřesňuje Hamasyan.
Z písní beze slov ovšem velmi často čiší smutek, podprahový pocit tísně i sebeironie, vystižená už názvy jako American (Američan) či Self-Portrait 1 (Autoportrét číslo 1). Když už dojde na nostalgii či melodický sentiment, inspirovaný velebně tesknými nápěvy arménské lidové hudby, Tigran ho velmi šikovně rozbije a zbaví patosu neprvoplánovými postupy jazzovými a klasicizujícími, pasážemi nervními a drásavými.
Až by se zdálo, že se hudba staví spíše do protikladu s oním proklamovaným „magickým snem o dětství“. K pochopení, že nejde o protimluv, ale naopak o pravdivou hudební výpověď, postačí kratičký historický exkurz.
Tigran se narodil v Gjumri v roce 1987. Tehdy ovšem město neslo vnucený název Leninakan. 7. prosince 1988 zasáhlo oblast zemětřesení, které proměnilo Leninakan v ruiny. Zahynula minimálně čtvrtina obyvatel. Měl jsem smutnou možnost v roce 1989 Leninakanem krátce projíždět, proto si troufám na odhad „myšlenkové krajiny“ Tigranova dětství, i když šlo jen o letmý pohled cizince, naprosto nesrovnatelný se zkušeností místního kluka.
Dodnes si vybavuji pocit zoufalství, neodklizené trosky a „boudičky“, vytvořené z kontejnerů nákladních aut, které sloužily jako obydlí přeživším. Podle Armenian Weekly není situace vyřešena dodnes a tisíce lidí stále žijí v provizorních podmínkách.
Další roky Tigranova dětství rámovaly zprávy o bojích v Náhorním Karabachu a snahy Arménie vyprostit se z područí SSSR. Přesto skladatel v melodiích For Gyumri vzpomíná především na vše dobré, na schopnost lidí vzájemně si pomáhat, na pevné rodinné vazby, krásu krajiny. A na hudbu.
Jako zázračné dítě začal Tigran hrát na klavír a rovnou i komponovat ve třech letech. Věří, že na něj zapůsobil genius loci. Gjumri v minulosti představovalo významné kulturní centrum, místo s bohatou tradicí hudebního folkloru a scénou klasickéi moderní hudby. Dnes tam mají náměstí pojmenované podle Charlese Aznavoura místo komunistických papalášů.
Když bylo Tigranovi deset, rodina se přestěhovala z Gjumri do Jerevanu a nakonec emigrovala do Kalifornie. Ale že to Tigran s poctou domovině myslí vážně, dokazuje nejen úvodní kompozice desky, sugestivní klavírní kus s minimalistickými i romantizujícími prvky Aragatz (Aragac, podle nejvyšší hory Arménie).
Přestože má pevné zázemí v USA a ve Francii a koncertuje po celém světě (opakovaně hrál i u nás) a ačkoliv mezi jeho obdivovatele a propagátory patří Chick Corea či Brad Mehldau, rozhodl se nedávno odstěhovat zpět do Jerevanu. O to upřímněji nálady desky For Gyumri vyzní.
