Whiteova interpretace Humoresky Antonína Dvořáka, kterou jeho album končí, je ovšem paradoxně jedním z nejslabších okamžiků celé desky. Komorní aranžmá s klavírem, akustickou kytarou a lehkými bicími není nijak zvlášť invenční a White se při zpěvu úplně zbytečně škrtí.
Po poslechu alba plného různých hudebních bláznivostí jde jistě o žádané zklidnění. A je třeba ocenit, že se White ze slavné miniatury nesnažil udělat „bigbít“. Ale člověk se stejně sám sebe ptá, proč ji vlastně nenechal v šuplíku jako momentální, ale nijak nosný nápad.
Pozdrav od Ala Caponeho
Takže jediné, co je na celé záležitosti s Dvořákem zajímavé a zábavné, je příběh toho, jak Jack White tuhle „písničku“ objevil. Naštěstí jej vyprávěl aktuálnímu vydání amerického magazínu Rolling Stone.
Kromě toho, že má tahle skutečně originální figura americké rockové scény zálibu ve starých hudebních nástrojích a postupech i v archaických nahrávacích technikách, je také častým návštěvníkem aukcí, kde skupuje rozličné bizarní předměty.
A takhle se mu vloni namanul rukopis právě Dvořákovy Humoresky, který nepořídil nikdo menší než král všech gangsterů Al Capone, a to když pobýval v jednom z nejtěžších amerických kriminálů Alcatraz. „Ano, ve 20. letech i gangsteři uměli číst a psát noty,“ komentuje to White.
Tvrdí dokonce, že Al Capone hrál na tenorové banjo v místní vězeňské kapele, ve které za bicími udával rytmus další slavný výtečník – Machine Gun Kelly. Jack White je podle svých slov nadšen myšlenkou, že slavný vrah měl slabost pro tak jemnou a krásnou skladbu, jakou Humoreska je.
„Lidské bytosti jsou komplikovaná stvoření se spoustou emocí,“ dodává. Každopádně je příjemné zjistit, že na klasiku nespecializovaní Američané z Dvořáka oceňují i něco jiného než Largo z Novosvětské.
Zappa i nedodělky
Zbytek alba Boarding House Reach je ovšem také mírně rozporuplný. Jack White je znám jak zmíněnou láskou ke klasickým stylům, tak i snahou s jejich prvky experimentovat. Rozhodně není staromilec, který by považoval tuto hudbu za nedotknutelný muzejní exponát.
Nejsilnější je tam, kde buď dokáže hrát normální písničky, do nichž otiskne svoje originální nápady, anebo tam, kde sice „blázní“, ale smysluplně, obsažně. Prvním příkladem mohou být třeba dvě úvodní písně Connected by Love a Why Walk a Dog?, obě kupodivu balady.
První z nich je v podstatě čistokrevné rhythm and blues, podložené ovšem „divným“ táhlým elektronickým zvukem, druhá, stojící na elektronicky procesovaném rytmu, jejíž ozdobou je krátké sólo na snad nejzkreslenější kytaru, jakou kdy lidské ucho slyšelo.
Příklady druhé množiny skladeb, kvůli nimž stojí Boarding House Reach za poslech, mohou být hodně rozjeté funky Ice Station Zebra nebo Over and Over and Over, postavená na opravdu silném, v podstatě metalovém riffu.
Nad oběma skladbami ovšem velmi citelně létá duch Franka Zappy, a to jak v rytmických a aranžérských zlomech, tak ve stavbě vokálů, využívajících crazy harmonie fistulí i basů. I Hypermisophoniac je velmi členitá, v hiphopovém rytmu si zábavně party prohazují kytara, baskytara či klavír.
Základní problém alba je ale v tom, že část tracků (tento nehezký anglicismus se tu přímo nabízí, protože v leckterých případech nejde o typické „skladby“, a už vůbec ne o „písně“) jsou jen letmo nahozené nápady, které by si zasloužily dotvořit.
Přitom je to v některých případech škoda, třeba opravdu divoké funky jízdě Corporation stačí opravdu málo. A hříčka Respect Commander by mohla být docela dobrým „technologickým blues“, končí možná nejlepším kytarovým sólem alba, ale tápavý úvod je tak dlouhý, že toho zajímavého se netrpělivý posluchač asi nedočká.
