Jan Tošovský a Petra Tejnorová spolu s celým souborem dali scénáři dystopický ráz. Slaví se páté výročí 17. listopadu 2018 – zemi vládne Andrej Babiš a hnutí ANO, prezidentem je nadále Miloš Zeman a společnost zas o notný kus pokročila k autoritativnímu a nacionalistickému režimu. Občané uctívají svého vůdce (který řídí stát jako firmu) a pochvalují si institut přímé demokracie, zástupci liberální demokracie jsou ostrakizováni (říká se jim pohrdavě „havloidi“), historie (zvláště události listopadové revoluce ’89) je reinterpretována, vzrůstá nesnášenlivost vůči všemu cizímu. Tvůrci vlastně jen domýšlejí a rozvíjejí tendence, kterými se ubírá současná česká společnost. Předloha i samotná inscenace mají formát televizního vysílání a drží se žánru politické satiry. Předvádějí se jednotlivé „rubriky“ (například předpověď počasí, psychologická poradna, politická debata, sitcom), jež dokumentují uvedené skutečnosti.
RECENZE: Snímek 51. Jak je to vlastně s tou daní za Nobelovu cenu |
Jde de facto o kabaret. „Rubriky“ jsou pojaté jako scénky, které humoristicky rozvíjejí určitou paradoxní (inverzně postavenou) situaci, například: utrápená matka řeší v psychologické poradně problém se svým synem, který se nakazil „pravdoláskařstvím“. Herci volí karikaturní projev (předvedeni jsou i Andrej Babiš a Jaromír Soukup), režie se drží základního aranžmá scének – jediný výraznější nápad, který Petra Tejnorová do inscenace vnáší, je „vsazování“ herců do „živého“ televizního pozadí, které se kamerou přenáší na projekční plátno v zadní části scény.
  |
Až potud je inscenace jen velmi nenáročnou školní besídkou, která se spokojuje s nápady na „první dobrou“, pouze (s jistou nadsázkou) ilustruje stávající realitu, nesnaží se ji jakkoli překvapivěji a hlouběji rozkrýt – nese se na pouhé „pěně dní“. Zkrátka: která nenabízí nic, co by diváka vedlo k opravdovému zamyšlení, co by mělo jiný než (pro určitou skupinu lidí) sebeutvrzující efekt. Změna v uvedeném přístupu přijde nedlouho před závěrem. Herec, jenž vystupuje v jedné chvíli jako politický reprezentant „Demokratické žumpy“, si sedne do křesla před diváky, „odloží“ svou postavu a začne k nim vážně a apelativně hovořit na téma „Co s tím? Jak z toho ven?“. Postupně se k němu přidají i zbývající herci, nyní vlastně již občané této země, a divadlo – byť má diskuse mezi herci stále jistý hraný ráz – se změní v občanskou tribunu.
O upřímné snaze tvůrců nelze myslím pochybovat. Situaci v naší zemi zřejmě shledávají natolik závažnou, že mají potřebu dát v divadle prostor explicitní politické angažovanosti. Budiž. Je ale vhodné uvést jaksi před závorkou: nemělo by se to dít tak nevynalézavými, nápadůprostými prostředky. Pravda o 17/11 má – jak ve své satirické, tak vážné části – podobu, ve které divadlo (co do kvality) přichází velice zkrátka.
|
