Už dlouhá léta dělí Martin Kratochvíl svůj čas mezi hudbu elektrickou, tedy fusion nebo, jak se dříve říkávalo, jazz rock, který provozuje s kapelou Jazz Q, a hudbu akustickou, v níž jsou mu partnery hráč na akustickou kytaru Tony Ackerman a perkusista Imran Musa Zangi.
Při natáčení Siločar se ve studiu sešli zástupci obou světů, tedy rytmika z Jazz Q i oba zmínění akustičtí hráči, doplnění ještě dalšími hudebníky. Sám Kratochvíl dělí svoje party mezi klavír a elektrické klávesové nástroje od stařičkého a v jeho tvorbě „ikonického“ minimoogu po nástrojové novinky tohoto rychle se vyvíjejícího oboru.
Nástrojové propojení na albu, jehož zajímavá geneze, kořenící u nalezených fragmentů filmové hudby, je popsána na obalu, má své výhody i negativa. Každopádně přináší v Kratochvílově tvorbě něco nového a je zábavné slyšet, když si třeba v parabluesovém Kabrňákovi nad průraznou rytmikou přehazuje sólo akustická kytara se syntezátorem.
A některé skladby, třeba Polízanice nebo Rajská zahrada, by prostě v této podobě žádná z tradičních Kratochvílových kapel nemohla hrát, vždycky by v bohatém soundu něco chybělo.
Na druhou stranu je tento elektrickoakustický sound, a podtrhuje to ještě sopránsaxofon Joea Kučery, místy až příliš hladivý. V některých momentech se blíží smoothjazzovým vodám, tedy hudbě spíš kulisové, byť její autorská i hráčská úroveň může být vysoká. To se týká například skladeb Siločáry, Vyčuchaná gerbera nebo Pusinka.
Výhoda Martina Kratochvíla, řekněme producentská, je v tom, že ani tyto skladby nenechává sklouznout k banalitě a snaží se je ozvláštnit zajímavými prvky. To je případ třeba slidového sóla Tonyho Ackermana ve Vyčuchané gerbeře.