Lidovky.cz

RECENZE: Westworld boduje i podruhé. Na naši idylickou verzi světa někdo doplatí

Kultura

  6:00
WESTWORLD - Druhá řada úspěšného seriálu Westworld, kterou začala uvádět HBO, se zakusuje ještě hlouběji do podlomených pilířů naší identity – a nejen té popkulturní.

Zažil už všechno? Ed Harris jako otrlý William. Seriál Westworld. foto: HBO

Po skončení první sezony seriálu, kdy se westernový zábavní park Westworld otřásl v základech a divákům docvakl efektní trik, který učinil ze dvou zdánlivě zcela odlišných postav tutéž, se mohlo zdát, že už nebude moc o čem dál vyprávět. První epizody druhé řady (recenzenti jich zatím dostali ke zhlédnutí pět) nicméně ukazují, že materiálu je stále dost a dost. Jen zaplnit propast mezi dvěma časovými rovinami první řady vydá na mnoho hodin.

O některá kouzla už samozřejmě diváci přišli – vidí futuristickému parku už příliš pod povrch (nebo si to alespoň myslí) na to, aby se nechali s původní nevinností vtáhnout do děje připravených scénářů. Ale právě to je zásadní téma Westworldu: zhroucení světa, který jsme považovali za idylický, protože jsme něco nevěděli nebo jsme před tím zavírali oči.

Humanoidní robot prozřel a už nechce hrát pasivní farmářskou dceru, s níž si...
Zkušený návštěvník parku Logan v podání Bena Barnese.

RECENZE: Měsíc Jupitera. Nad Budapeští léta uprchlík v superhrdinském thrilleru

Seriál inspirovaný filmem Michaela Crichtona z roku 1973 našel obrovský potenciál v trochu bizarním nápadu zkřížit dva klíčové žánry americké populární kultury – western a sci-fi. Ve westernovém zábavním parku se roboti nerozeznatelní od skutečných lidí nechávají den za dnem stále dokola masakrovat, znásilňovat a ponižovat, aby se platící návštěvníci odreagovali a užili si své temné touhy. „Výtvory“ (či v originále trpce ironicky „hostitelé“) ovšem postupně nabývají plnohodnotného vědomí a vzbouří se, přičemž hlavními postavami této vzpoury se stávají dvě ženy – původně submisivní, andělsky krásná Dolores a rázná Maeve, která v některých scénářích hrála bordelmamá, v dřívějších ale měla malou dcerku, k níž ji stále vážou bolestné vzpomínky, jakkoliv si sama uvědomuje, že jsou uměle implantované. V druhé sezoně už si nikdo nedělá snadné iluze, ale také se jich nikdo neodvažuje úplně zbavit.

Výklad je nasnadě, což ale neznamená, že je polopatický nebo povrchní. Westworld odkazuje ke skutečně palčivě pociťovaným paradoxům rozvinuté západní kultury – nyní, v době internetu, ještě mnohem víc než v 70. letech. Zábavní park s „téměř lidmi“ reprezentuje zástupy postav, které lidé nějakým způsobem použili ke svému prospěchu či zábavě, někdy velmi drsně. Může jít „jen“ o fiktivní postavy v žánrových filmech, ale i vztahem k nim něco říkáme o svém vztahu ke světu a do jisté míry svůj reálný život modelujeme podle stejných stereotypů. Když se pak ohlédneme, můžeme zjistit, že na naši iluzi idylického či zábavného světa někdo dost nepěkně doplácel. A lze jen doufat, že se nám do budoucna podaří najít přijatelný model soužití, ve kterém se nám to někdejší oběti nebudou snažit vrátit.

Westworld i v druhé sezoně vypráví o velké touze lidí být součástí příběhů, zejména těch nesmrtelných. A hodlá ještě více znejistit naše přesvědčení o tom, že jsme to my, kdo naše příběhy utváří. Jednou ze svůdných věcí na něm je jeho metarovina – v seriálu o scénářích, které připravují postavám peklo, přece pořád jednají postavy podle scénáře, který jim často připravuje peklo. A zároveň je to pro nás diváky neškodná zábava. Nebo ne?

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.