Uznávaný divadelní i filmový režisér je od loňského roku v Rusku v domácím vězení, protože údajně zpronevěřil státní dotace pro své divadelní studio. Vypadá to ale daleko spíše jako pomsta ruského režimu za to, že jej Serebrennikov ve své tvorbě rozhodně nešetří. Festival v Cannes dal celkem jasně najevo, co si o obviněních vůči režisérovi myslí, když jeho nový film Léto zařadil do hlavní soutěže. Samotného režiséra však pořadatelé z Ruska vyreklamovat nedokázali, a tak tu film zastupuje jen producent a herci.
Léto je silné, emocemi nabité a zábavné ohlédnutí za undergroundovými počátky ruské rockové scény v 80. letech. Sleduje setkání dvou skutečných osobností, které v leningradském rockovém klubu režimem nevítanou hudbu provozovaly: Mikea Naumenka a Viktora Coje. V Česku budou jejich jména znát spíše jen specialisté, ale v zemích bývalého Sovětského svazu jde o pojmy. Zejména Viktor Coj zanechal v ruské kultuře i celé společnosti výraznou stopu – jeho písně byly ovlivněné kvalitní angloamerickou tvorbou a zároveň originální a patřily v oné době k potřebným hlasům společenského svědomí. Koneckonců prvotní Cojovou inspirací byla tvorba Vladimira Vysockého.
Jako rockeři Naumenko a Coj nejen žili, ale i zemřeli: Naumenko v roce 1991 v šestatřiceti letech po těžkém období, kdy jej ničila závislost na alkoholu a prakticky nemohl používat levou ruku, a Coj dokonce v pouhých osmadvaceti letech v roce 1990 na následky autonehody. V Americe se umírá v porsche; Coj rozbil svůj moskvič o autobus Ikarus. Serebrennikovův film tohle těžké závěrečné období obou muzikantů milosrdně vynechává. Vychází ze vzpomínek ženy Mikea Naumenka Natalie, a i proto jsou možná vztahy postav v příběhu jemně učesané: milostný trojúhelník mezi Mikem, Viktorem a Natalií je dětsky nevinný a vlastně jen naznačený. I tak ovšem vytváří potřebné napětí v osobní rovině, které se prolíná s komplikovanou tvůrčí symbiózou obou muzikantů. Pro úspěšného Mikea je mladší, mimořádně talentovaný Viktor Coj důležitým partnerem, ale také připomínkou jeho vlastních hranic.
  |
Serebrennikov zachycuje éru 80. let, kdy do východního bloku pronikala angloamerická kultura prostřednictvím burz a foneticky přepsaných písňových textů, s velkým gustem a smyslem pro humor. Převážně černobílý obraz dává filmu melancholický ráz, o to větší „pecka“ jsou ovšem potom stylizované klipy inscenující události, které se nikdy nestaly, ale vypadají ohromně. Třeba když si postarší muž v narvaném ruském trolejbusu začne notovat „I am a passenger“ a postupně se k písni Iggyho Popa přidají všichni spolucestující.
Cannes 2018.
Ještě divočeji je rozehraná fiktivní bitka rockerů s kágébáky a poctivými občany, kteří se cítí pohoršeni příchylností mladých k Americe: ta se odehrává ve vlaku jako klip ke cover verzi písně Psycho Killer od Talking Heads. V realistické podobě je naopak předvedena potupná schvalovačka textů, kterou dobře známe iz českého prostředí... Mnohé motivy Serebrennikovova filmu nepochybně promlouvají i k realitě současného Ruska, které se opět uzavírá cizím vlivům a má tendenci nostalgicky glorifikovat sovětskou éru. Z domácího vězení tak ani tento snímek svému režisérovi jistě nepomůže.
