RECENZE: Ostrov psů. Mýdlo a pamlsek jsou receptem na optimismus

Americký nezávislý režisér Wes Anderson natočil po Fantastickém panu Lišákovi další loutkový film pro dospělé. V jeho kouzelně temném světě mají hlavní slovo zvířecí hrdinové a spodní proud nezdolného optimismu.

Ve svých devětačtyřiceti letech zůstává Wes Anderson svéráznou hvězdou americké filmové scény. Podobně jako řada jeho zámořských nezávislých kolegů ovšem získává ocenění hlavně mimo vlast: jeho nejnovější film Psí ostrov se stal hitem letošního Berlinale, kde získal Stříbrného medvěda za nejlepší režii. Novinka ostatně vznikla s německou produkční podporou. Jejím kameramanem je Tristan Oliver, spjatý s britskou animovanou scénou (podílel se i na vizuálně vypiplaném goghovském projektu S láskou Vincent). A hudbu složil režisérův oblíbený hudební skladatel, Francouz Alexandre Desplat (nejnověji má Oscara za fantazijní hit Tvář vody).

Ke „světoběžnickému“ charakteru Psího ostrova přispívá i to, že příběh se odehrává v Japonsku, přiznává inspiraci tradičním japonským výtvarným uměním, hudbou, filmy i kreslenými seriály. Psí ostrov ovšem spadá především mezi filmy andersonovské. Potvrzuje totiž status Wese Andersona jako autora obdivovaného i kritizovaného za totéž – za paličaté rozhodnutí zůstat osamělým vypravěčem ve svém vlastním světě.

Story odehrávající se ve fiktivní japonské metropoli Megasaki v budoucnosti vzdálené dvacet let obsahuje historizující ornamenty i futuristické prvky, s nostalgií a sentimentem však Wes Anderson i tentokrát pracuje po svém. Vzhledem k naturalistické scéně transplantace (lidské) ledviny arealisticky pojatým zraněním a jizvám protagonistů film nelze s dobrým svědomím doporučit dětskému publiku. Psí ostrov se tak hodně liší od globálního animovaného standardu, který představují rodinné podívané společnosti Disney.

Dobré konce v temném zítřku

I v Psím ostrově Wes Anderson pečlivě buduje svět provázaný pavučinami kulturních a popkulturních odkazů. Dialog drsného toulavého psa Chiefa se sličnou fenkou Nutmeg je namlouváním ve stylu filmu noir 40. let. Vědec Watanabe, který se pokouší vynalézt lék na psí choroby ohrožující lidskou populaci, by se pěkně vyjímal v kterémkoli filmu o monstrech z klasické produkce japonské společnosti Toho. Hlavní lidský hrdina – dvanáctiletý Atari, který na vlastní pěst hledá svého milovaného zvířecího bodyguarda Spotse mezi deportovanými hafany – může být svéráznou variací na Malého prince. (I když mu z hlavy trčí vrtulová hřídel a strádá traumatem z dětství, které by složilo slona.) Starosta Kobajaši, který odsoudil veškerou hafanskou populaci z Megasaki k živoření na zdevastovaném ostrově plném odpadků, je pak směsí všemožných diktátorů zplozených ve 20. století.

RECENZE: Solo. Zábavná podívaná, která ale svého hrdinu v novém světle nepředstaví

Umanutá studentka na výměnném pobytu Tracy, původem z Illinois, je už ovšem typickou andersonovskou aktivní a přitom poněkud „náměsíčnou“ postavou. Na Tracy je dobře vidět, že Psí ostrov neodkazuje jen k japonské kultuře (respektive k Andersonově představě o ní), ale neméně vášnivě i sám k sobě. Vymyšlena jsou psí plemena i nemoci, které zvířecí hrdiny trápí – čenichóza a psotnice. Verše haiku, které ve filmu zazní, jsou vybraně andersonovské. Vypravěčská forma je opět založena na kapitolách (včetně několika retrospektiv a názorné ukázky, jak připravit suši s jedovatým wasabi) a využívá rozličných zcizovacích vypravěčských vtípků. Postavy, a to i mnohé vysloveně vedlejší, jsou namluveny vesměs známými a oceňovanými herci, na jejichž účast Anderson rád láká své diváky. Design postav i prostředí působí – jak je u režiséra dobrým zvykem – originálně. Kombinace stop motion animace a digitální postprodukce umožňuje práci s jemně vtipnými detaily, na které by nejspíš nikdo jiný než Wes Anderson ani nepřišel.

Ani vztahy ve filmu nepůsobí standardně, přestože jde hlavně o tradiční vzájemnou oddanost psů a jejich dětských, respektive dospívajících majitelů. Oblíbená režisérova témata – rodina a láska – poněkud ustupují do pozadí před (rovněž oblíbeným) motivem hledání vlastní identity. Vzpoura proti panujícím pořádkům má ovšem infantilní rysy. Jde o bajku, a navíc o dílo veskrze pozitivního autora, podle nějž se iv temném světě zítřka můžeme dobrat dobrých konců.

Psí ostrov tak není žádnou ultimativní, pronikavou temnou vizí našeho světa, ale dalším andersonovským pozitivním příběhem s ručením omezeným. Wes Anderson tu vytvořil báječný fikční svět plný úchvatných drobností. Jejich prostřednictvím se jaksi předem buduje kultovní status, do kterého je divák zapojován a měněn v přitakávajícího fanouška (v tom se Wes Anderson příliš neliší třeba od Quentina Tarantina). V detailech a odbočkách se nakonec utápí příběh i jeho smysl.

Z filmů vzývaných japonských mistrů – klasika Akiry Kurosawy a animovaného divotvůrce Hajaa Mijazakiho – totiž Anderson neodpozoroval to hlavní, a sice schopnost vyprávět jednoduše celistvý, velký příběh. To umějí i mnohé animované disneyovky, proti nimž se tento film navenek tak ostře vyhraňuje.

Psí ostrov tedy láká diváky do svůdného, umělého světa, jenž vlastně nesměřuje moc do hloubky. V případě zavšivených, ušmudlaných zvířecích hrdinů dopomůže v rámci žánrové nadsázky k nalezení ztracené identity mýdlo a křupavý pamlsek. Podobně ovšem i ve filmu samotném jde jen o povrchní, ornamentální temnotu, pod níž se skrývá standardní žánrové ubezpečení, že svět je vlastně v pořádku. Na rozdíl od Fantastického pana Lišáka, jemuž dodala hloubku předloha Roalda Dahla, je tak toto dílko „jen“ milé. Přestože roztomilosti a sentimentu se Wes Anderson snaží vyhýbat jako čert kříži, divákovi na zvědavě pokrčeném čenichu nakonec ulpí jen růžový okvětní plátek sakury.