Je to zvláštní, ale v době nanotechnologií a letů do vesmíru je pořád, alespoň v Česku, velkou logistickou hádankou, jak dostat na úctyhodnou plochu travnatého, byť celodenním deštěm rozbahněného letiště, „pouhých“ 35 tisíc lidí, aniž by museli - většinou trpělivě, výbuchy vzteku byly skutečně ojedinělé - stát až hodinu a půl před vstupními turnikety. Pánové a dámy z ochranky dělali svoji práci dobře, nevymýšleli si hlouposti, „šacovali“ rychle a citlivě, odbavení vstupenek probíhalo takříkajíc za chůze.
  |
Problém je opravdu asi spíš v systému. Zejména v malém počtu vchodů. Je vyloučené jimi „obehnat“ celý areál? Uvidíme, jak se s tímto oříškem popasují pořadatelé červencového koncertu Rolling Stones, kteří očekávají ještě o nějakých patnáct tisíc lidí víc a na pomoc si berou speciální náramky. Při stejném počtu turniketů jako ve středu toho ale ani elektronika moc nezmůže.
Kdo chtěl vidět první dvě kapely, španělské Lords of Black a nový sólový projekt zpěváka amerických Korn Jonathana Davise, musel si vzít na ten den dovolenou a vstávat za kuropění. Areál se očividně velmi podstatně zaplnil až před třetí kapelou, vlastně jedněmi z hlavních hvězd, jakkoli byli vlastně headlinerovými přímými předskokany. Kapela Hollywood Vampires je taková oddechovka, ve které si dělají radost Alice Cooper, kytarista Aerosmith Joe Perry a herec Johnny Depp, zde v roli kytaristy.
Hollywood Vampires vlastně nejsou nic jiného než, hezky česky řečeno, zábavovka. Hrají samé více či méně známé hity převážně ze 60. a 70. let, neexperimentují s nimi, většinou zachovávají původní party v aranžmá, ale tím, že se jedná o osobnosti takového kalibru, vlastně svoji interpretaci mimoběžně povyšují.
Jejich program je také jakousi zvukovou encyklopedií jejich lásek (a přinejmenším v případě pamětníka Alice Coopera asi také osobních přátel). Doors, The Who, Motörhead, AC/DC, to je to, na čem se protagonisté jistě bez problémů shodnou, stejně jako logicky nesmí chybět pár věcí z autorské tvorby Coopera a Aerosmith. Maximální kuriozitou bloku pak byli Heroes Davida Bowieho, v nichž se postavil k mikrofonu Johnny Depp. Herec, který by ze zpěvu na naší konzervatoři zcela jistě „neprolezl“ - ale mnohým dívkám i tak evidentně zvlhly oči.
Nástup Ozzyho Osbournea (jehož management mimochodem zakázal na koncertě profesionálům fotografovat) měl být majestátní, ale když tento ikonický hlas prvotního metalu pronesl pár prvních tónů Bark At The Moon, i posluchač s chabým sluchem zaznmenal, že to není tak úplně v pořádku.
Totéž pokračovalo v slavné Mr. Crowley, ale pak se Ozzyho zpěv průběžně zlepšoval, chvílemi dosahoval téměř absolutoria, vzápětí zase padal kamsi pod tóninu. Zlí jazykové tvrdili, že to bylo ve chvílích, kdy byl zkušebně vypnut halfplayback, ale v tomto případě šlo patrně skutečně jen o zlolajné vtipkování. Faktem však je, že co do úrovně zpěvu předčí o rok starší Alice Cooper svého kolegu minimálně o koňskou délku - a to sám rozhodně není žádný krasopěvec.
Naštěstí měl Ozzy Osbourne s sebou skutečně výbornou kapelu, jejíž hvězdou byl kytarista Zakk Wylde, který se po bok „Čaroděje ze země Ozz“ vrátil po mnoha letech. Wyldeova pyrotechnická, ale přitom „netělocvikářská“, smysluplná hra, navíc zvukově bohatá a citlivá, byla bezesporu muzikantsky tím nejlepším, co bylo ve středu v Letňanech ke slyšení. Dokonce ani jeho mnohaminutová sólová instrumentální exhibice, ve které střídal ty nejokoukanější triky typu hraní za hlavou nebo zuby nepůsobila směšně - a to je skutečně co říct.
Repertoárově většina programu vycházela ze dvou nejslavnějších Osbourneových alb, prvního sólového Blizzard of Ozz (1980) a „popového“ multiplatinového No More Tears (1991). Pár odskoků k Black Sabbath bylo samozřejmě z řady „greatest hits“. Přitom kupříkladu War Pigs Wyldeova eruptivní hra moc neslušela, pro takový song je Iommiho relativní jednoduchost spojená se syrovostí mnohem přesnější (ale roli jistě také hraje posluchačův zvyk).
Během Osbourneova koncertu se nad Letňany setmělo, začala lépe fungovat světelná výbava, projekční plochy a dominantní „copyrightovaný“ kříž, tu rozzářený přirozeným světlem, tu pekelně rudý, tu jakoby oblitý ohnivými plameny. Publikum věkového průměru padesát plus, pro které byl večer určen a které nelenilo ani okupovat stánky s občerstvením standardních „koncertních cen“ (“kelímkáč“ - zřejmě ve spěchu standardně nedotáčený - za pade, kebab o stovku dražší apod.), bylo spokojeno. A vlastně právem.
