RECENZE: Úsměvy smutných mužů. Na démona alkohol je vždy spoleh

Boj se závislostí je bez debaty těžká životní zkušenost; podstoupí-li ji člověk obdařený literárním talentem, může ji přetavit do svého nového (a někdy třeba i nejlepšího) díla. Vypráví o tom slavný Ztracený víkend Billyho Wildera a nejnovějším případem takového procesu jsou i Úsměvy smutných mužů, autobiografická kniha spisovatele Josefa Formánka, jež se stala základem stejnojmenného filmu.

RECENZE: Já, Simon. Puberta je těžká i v ideálním filmovém světě

V české kinematografii mají snímky studující alkoholovou závislost silnou tradici: začít můžeme němým Batalionem Přemysla Pražského z roku 1927, z těch novějších se pak do paměti publika vryl televizní Ikarův pád (1977) nebo drama z protialkoholní léčebny Dobří holubi se vracejí (1988). Všechny daly příležitosti výrazným hereckým osobnostem své doby – a po této stránce na ně Úsměvy smutných mužů do jisté míry navazují. Hlavního hrdinu, spisovatele Josefa Formánka, ztvárnil David Švehlík a jeho druhy z léčebny hrají Jaroslav Plesl, Ondřej Malý, Jaroslav Dušek či Jiří Maryško. Jejich postavy jsou výrazné, věrohodné, nepochybně odpozorované z živoucích předloh. Největší prostor samozřejmě dostává vypravěč – úspěšný autor, který je zprvu přesvědčen, že závislost poměrně snadno překoná, a teprve opakované selhání a rozpad rodiny ho přiměje k pokoře. V léčebně se postupně učí chápat i své spolupacienty, vesměs pozoruhodné, závislostí však zmrzačené osobnosti: Honza (Ondřej Malý) je zarytý sportovec, úředník s vášní pro matematiku Milan (Jaroslav Dušek) věří, že je vyslancem z vesmíru a že býval znám coby archanděl Gabriel... Na povrch vyplouvají i temnější tóny jednotlivých příběhů, tu a tam dojde ke konfliktní situaci, občas se pacienti úplně neshodnou s vedením léčebny. Někteří po vyléčení odcházejí, aby se za čas vrátili jako ti pověstní dobří holubi.

Tvůrci Úsměvů svůj film označují jako tragikomedii, ale zase tak moc k zasmání toho nenabízejí (což tolik nevadí). Větší potíž je, že ve srovnání s jinými díly na podobné téma jsou Úsměvy přece jen trochu tematicky chudé. Zmínění Dobří holubi Dušana Kleina rozehráli vedle „hereckého koncertu“ a studie závislosti také ponurou linku sporných převýchovných metod, šikany a zneužívání moci a v průzkumu rozpadu a „přeskládání“ osobnosti šli až na dřeň. Účast Davida Švehlíka dává vzpomenout na thriller Roberta Sedláčka Pravidla lži, který zajímavě spojil psychologické drama z prostředí terapeutické skupiny s kriminálním motivem. V případě filmu Daniela Svátka je to skutečně „jen“ ta terapie, solidní variace už dříve viděného. Snaha o ozvláštnění poetickými či fantaskními pasážemi to nezachrání a působí spíš nadbytečně.

Jako varování před pastmi, do nichž může člověka přivést závislost, nicméně Úsměvy smutných mužů fungovat mohou. I jako povzbuzení těm, kdo s takovou situací aktuálně bojují.