RECENZE: Chata na prodej. Typizované postavy se schovávají v medvědím kostýmu

Manželský pár ve středních letech prodává chatu, protože se necítí na její další udržování. Zbývá poslední podpis smlouvy a natěšení noví vlastníci se mohou nastěhovat. Jenomže právě na tom posledním podpisu dosavadní majitelky (Ivana Chýlková) se věc zadrhne: vzdát se chaty a všech vzpomínek a emocí s ní spojených jí najednou připadá jako příliš osudový krok. Potřebuje se jaksi rituálně rozloučit, a tak si vymíní, že se na chatě ještě naposledy sejde celá rodina.

Má to ovšem řadu háčků, z nichž ten nejmenší je, že vrcholí podzim a chatařská sezona není zrovna v plném proudu. Horší je, že dědeček (Jan Kačer) valem ztrácí duševní svěžest, babička (Jana Synková) je nesnesitelná semetrika, a navíc se zařekla, že na chatu už nikdy nepojede, dcera (Tereza Voříšková) se utápí v depresích ze vztahu s příliš vzorným partnerem z Německa (Michael Pitthan) a syna (Jan Strejcovský) zase trápí jeho partnerka ze Slovenska (Judit Bárdos), která jej tu opouští a tu se na něj zase věší – o názornou personifikaci národních povah není ve filmu nouze. A majitelčin manžel (David Vávra) s akcí souhlasí jen proto, že chce mít všechno co nejsnáze z krku.

Sešlost se navzdory všem úskalím nakonec uskuteční a přinese řadu turbulencí, k nimž ještě přispěje otravný soused a majitelčin dávný ctitel (Václav Kopta). Nakonec však přece bizarní společný zážitek rozklíženou rodinu jakýmsi způsobem stmelí, oživí hřejivé vzpomínky (když se najdou pokyny k neuskutečněné bojovce, kterou kdysi připravil dědeček) a probudí novou sounáležitost (když dědeček připraví rodině další „bojovku“ svým zatouláním do lesů).

Nejlépe hraje podzim

K předvídatelnému závěru tu spějí předvídatelné postavy; paradoxní je, že zároveň nejsou příliš čitelné. Jde spíše o cíleně vytvořené typy a vysvětlení jejich chování spočívá z velké části v tom, že to zkrátka „mají v roli“. Každý z nich je obtěžkán jakýmsi problémem, ale až do konce se pořádně nedozvíme, proč je tak složité se s tím kterým problémem vypořádat. Všichni jsou však kvůli tomu na sebe nabroušení a nemohou se, alespoň zpočátku, na ničem shodnout.

RECENZE: Ostré předměty řežou hluboko. Zkažené povětří amerického Jihu

Nejlepší chvilky Chaty na prodej přicházejí, když se jednotlivé postavy ocitnou přesně v takových situacích, které vyhovují jejich typu – jako když si duchem nepřítomný dědeček nenechá rozmluvit namáhavé a zcela zbytečné shrabávání listí nebo když se nepochopená dcera nadlouho schová do medvědího kostýmu. Tady režisér prokazuje dar vytvořit silný, dojemný a zároveň komický obraz, který nesklouzne do karikatury nebo podbízivosti. Aby však do takových situací své postavy dostal, potřebuje řadu můstků, po nichž hrdinové mnohdy nepřecházejí zrovna přesvědčivě. Příliš mnoho věcí se tu odehrává „na povel“ a celku chybí přirozené plynutí. To zásadně odlišuje Chatu na prodej třeba od trilogie Jaroslava Papouška o rodině Homolkových, která se v souvislosti s tímto filmem často zmiňuje.

Svým laděním ostatně Chata na prodej daleko víc připomíná méně časově vzdálený Výlet Alice Nellis z roku 2002. I tam ale byly postavy obdařeny větší hloubkou a uvěřitelností a obtíže hlavní hrdinky se více blížily skutečným starostem. Chatu na prodej lze chápat jako místy poměrně trefnou reflexi stavu české společnosti, která je z velké části rozhádaná také kvůli pouhým pseudoproblémům a nemá ujasněný vztah ke své minulosti, k budoucnosti ani k sousedům. Povrchnost ovšem nestačí reflektovat povrchně – a to se zde zčásti děje.

Má-li Chata na prodej nějaký nezpochybnitelný klad, pak je to kamerou Jana Baseta Střítežského dokonale zachycená atmosféra pozdních podzimních dnů. Ta zalévá tuto hořkou komedii přirozenou a nevtíravou nostalgií, která zmírní i lecjakou nedokonalost v konstrukci. A možná je tím, co z filmu nakonec nejvíc utkví v paměti.